Nejlepší je mango

Tento článek je přímým pokračováním předchozího – V Indii je rýže synonymem jídla.

Teprve během své lednové dovolené jsem si ale uvědomil, že přestože naše strava je ve srovnání s tím, co jedí chudí vesničané, velmi bohatá, v porovnání s tím, co je k mání v restauracích v jiných koutech Indie, je pořád velmi chudá. 

V Radžastánu a Gudžarátu jsem pochopitelně zkusil tamější thali. Jedná se o několik druhů zeleniny a různých omáček servírovaných v mnoha malých miskách. K tomu je pochopitelně rýže nebo chapati. Když si tento pokrm objednáte v nějaké lepší restauraci (zhruba od osmdesáti rupií (32 Kč) výše), může vás poněkud překvapit způsob, jakým se bude odehrávat jeho servírování. Když jsem poprvé přišel do restaurace, vůbec jsem netušil, co to thali je. Posadil jsem se tedy k jednomu stolu a čekal, až mi někdo přinese jídelní lístek. Místo něho jsem dostal rovnou talíř s několika druhy čerstvé zeleniny. Tušil jsem, že to není hlavní chod a rozhodl se chvíli vyčkávat. Zhruba po pěti minutách mi skutečně přinesli velký talíř a na něm asi šest misek s různými omáčkami a vařenou zeleninou. Druhý číšník mi do sklenice nalil vodu a do jiné něco jako kefír a další donesl rýži. S chutí jsem se pustil do jídla. A v tom to přišlo. Čtvrtý číšník mi přinesl chapati a pátý přišel zkontrolovat, jestli mi něco nechybí. Následně přišel šestý a doplnil mi jednu misku s omáčkou, ze které jsem už trochu ujedl. Pak znovu přišel ten s rýží, po něm mi jiný přidal na talíř dvě chapati a další dolil vodu. Pak přišel úplně nový a doplnil mi poloprázdné misky zeleninou a tak to šlo pořád dokola. Celkem kolem mě běhalo sedm číšníků, přičemž nejmladšímu mohlo být kolem patnácti let (o dětské práci v Indii bych mohl napsat samostatný článek). Přiznám se, že to pro mě byl trochu nezvyk. Neustále mi někdo koukal do talíře a doplňoval to, co jsem zrovna snědl. Omáčky ale byly velmi dobré, a tak jsem si na jídle pochutnal. Celkem ve mně zahučelo zhruba osm chapati, pořádná porce rýže, nezjistitelné množství zeleniny a omáček a sladký tvaroh, který mi přinesli na konci, kdy jsem je přesvědčil, že už opravdu nic přidat nechci.

Během své dovolené jsem žil poměrně skromně. Bydlel jsem většinou v laciných hotelích. Nejvíce jsem za ubytování zaplatil v jednom menším městě v Gudžarátu a to 350 rupií (asi 150 Kč). Když jsem pak večer ležel v posteli a četl Lonely Planet, zjistil jsem, že jsem se ubytoval v nejluxusnějším hotelu ve městě, který osidluje především zdejší podnikatelská elita. Na čem jsem ale naopak nešetřil, bylo jídlo. Ne, že bych si na něm tak potrpěl. Rozhodl jsem se ovšem, že než abych jedl dvakrát denně smaženou rýži za 30 rupií (12 Kč), raději si připlatím a prozkoumám, co skutečně indická kuchyně nabízí.

Porušil jsem to pouze jednou, když jsem se toulal ulicemi Ahmedabádu (má kolem 6 milionů obyvatel) a narazil na McDonald’s. Jelikož mě zrovna bolelo břicho, rozhodl jsem se ten večer neriskovat a po několika letech jsem vstoupil do tohoto fast foodu. V momentě, když jsem se podíval na tabuli nad pokladnami, jsem nechtěl věřit vlastním očím. Tušil jsem, že McDonald’s v Indii nebude představovat nejlacinější variantu stravování (jako je tomu prý ve Spojených státech), ale ceny byly opravdu mnohem výše, než jsem čekal. Velká kola zde stála stejně, jako kvalitní jídlo v klimatizované restauraci. Tomu odpovídala i klientela. Na všech Indech bylo vidět, že jsou patřičně hrdí na to, že si mohou dovolit jídlo v tomto luxusním podniku, a tak jsem se tam příliš nezdržel. 

Ještě zajímavější příhodu jsem ale zažil v Bhubaneswaru, hlavním městě Urísy. Tehdy jsem cestoval spolu s Thomasem a Miltonem a čekala nás cesta nočním autobusem do jejich vesnice. Požádal jsem Miltona, aby na večeři vybral nějakou „lepší restauraci“, chtěl jsem se totiž vyhnout případnému průjmu v autobuse. Milton se zamyslel a pak řekl, že o jedné ví. Když jsme vystupovali z motorikši, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Před námi stálo nákupní centrum, za jaké bychom se nemuseli stydět v Evropě. V přízemí byla Pizza Hut, kam jsme prý měli namířeno. Už zvenku jsem měl pocit, že tento podnik do té mně známé Indie tak nějak nepatří, ale teprve uvnitř jsem pochopil, že zde se stravují jen ti opravdu bohatí. Miltonovi se při pohledu na jídelní lístek protočily panenky – rodinná pizza (kterou bych ale bez problémů snědl sám) stála 550 rupií (220 Kč)! To je na Indii opravdu neskutečná částka.  Ani Milton ani Thomas evidentně netušili, že by jedno jídlo mohlo vůbec někde stát tolik peněz. Já jsem to tolik neřešil, protože dát 220 Kč za večeři pro tři je na české poměry pořád ještě laciné. Spíše jsem pozoroval úplně nový druh lidí – byznysmeny, kteří přišli po práci na večeři s kolegy a mladé Indky nastrojené v drahých oblečcích. Jak odlišné se to zdálo oproti našemu malému Golaghatu. Ještě výraznější kontrast mě čekal venku – další várka indické elity čekající na svůj stůl (všechna místa v restauraci byla plná) se mísila s žebráky, kteří se na nich (a především na mně) doprošovali deseti rupií. 

A co na tom všem bylo nejlepší? Ani Thomas ani Milton svůj díl rodinné pizzy nedojedli. Oba přiznali, že jim to nechutná, takže jsem ji nakonec snědl skoro celou sám. 

Co se týká naší golaghatské stravy, tak někdy mi chutná více, někdy méně, ale pravdou zůstává, že obecně z ní už nijak nadšený nejsem. Čas od času sním něco špatného, což způsobí, že si pak několik dní dávám do pořádku svůj žaludek. Za poslední měsíc se mi to stalo dvakrát, a tak si říkám, jestli po téměř devíti měsících v Indii nezačíná můj trávící orgán už tak trochu stávkovat.

Přesto je zde něco, co mi bude po návratu domů opravdu scházet. Jedná se o indické ovoce. S tím, co je k dostání v našich obchodech, se nedá moc srovnávat. Indické ovoce je mnohem sladší a samozřejmě lacinější. Můj žebříček zní: 1. – mango, 2. – ananas, 3. – papája. Bohužel mango i ananas jsou sezónní, ale zdá se, že před mým odjezdem snad ještě stihne dozrát. 

A když už jsem zmínil svůj odjezd, tak aktuální novinka je ta, že jsem si koupil zpáteční letenku. 22. června se nadobro rozloučím se všemi v Golaghatu a vydám se vlakem na 2500 km dlouhou cestu do Dillí. Odtud letím do Prahy, kde bych měl přistát 28. června. 

Ale nebojte, do té doby ještě na mém blogu pár nových příspěvků najdete (i když příští týden se zřejmě opozdím).