Mé indické objevy

Opět vás všechny zdravím, tentokrát s pravidelným nedělním příspěvkem.

Už jsem jistou dobu nepsal o mně a o tom, co v Indii poslední týdny prožívám, tak se to pokusím v tomto článku napravit.

Jak možná někteří z vás víte, odjezdu na roční dobrovolnou službu v rámci našeho programu předchází osm přípravných víkendů. Na tom posledním z nich jsme se dozvěděli o tom, že mnoho dobrovolníků projde po zhruba půl roce pobytu v cizí zemi menší či větší krizí. Nyní, když se ohlédnu zpět na mých devět indických měsíců, tak žádná větší krize mě zde zatím nepotkala, ovšem pravdou je, že únorový začátek našeho školního roku mě nezastihl v nejlepší náladě. Naše škola se rozjížděla opravdu hodně „po indicku“ a jelikož jsem toho byl přímou součástí, také jsem si také prošel pár týdnů trvajícím roztrpčením. 

Příčinou problémů bylo, že otec Rajesh permanentně potřebuje peníze, takže naplnil školu k prasknutí. Ale už neřešil, že děti neměly kde sedět, že jediná učitelka prostě nemůže v nejnižší třídě učit pětaosmdesát čtyř- a pětiletých dětí, že třetina žáků nedostala žádné učebnice, či že náš učitel-alkoholik se ve škole dva týdny neukázal. 

Když nad tím teď uvažuji, tak si říkám, že jsem se zřejmě ani po půl roce v Indii nenaučil věci brát tak, jak jsou, a nesnažit se napravit to, co nefunguje. Na druhou stranu absence učitele se mě přímo týkala – musel jsem suplovat v jeho třídách – a to samé platí o chybějících učebnicích. Navíc i náš ředitel otec Anthony byl občas dost naštvaný, takže stát se příliš pasivním by také nebylo dobré (Anthony je sice ředitel, ale ve skutečnosti se stará jen o denní chod školy, všechna důležitá rozhodnutí dělá otec Rajesh). Nakonec se ale i naše škola rozjela a nyní už máme úspěšně za sebou čtvrtletní zkoušky. 

Velmi mě potěšilo, že mi ředitel nakonec svěřil výuku mého oblíbeného předmětu – matematiky – ve druhé třídě. Od té doby platí, že pokud se ve škole na něco těším, je to většinou tato hodina. Vedle toho začínám ještě jedno odpolední doučování tohoto předmětu pro nejslabší třeťáky a čtvrťáky. Ze školy se tak budu vracet ještě o něco později, přesto nelituji, protože výuka matematiky je to, co mě zde momentálně nejvíce baví. 

Když jsem se vrátil ze své lednové dovolené, zmínil jsem, že po návratu jsem začal čas vnímat ve smyslu „kolik mi ještě zbývá“. Nyní, po mém himálajském výletu, je to ještě výraznější. Čas je neúprosný a já mám před sebou poslední dva měsíce. Celkově jsem ale rád, že jsem se sem vydal na celý rok a ne na kratší dobu. Poté, co jsme začali nový školní rok, jsem si svůj pobyt zde začal mnohem více užívat (nejen proto, že jsme nakonec přijali novou učitelku, takže ve škole mám teď méně práce). Většina věcí už pro mě není nová, a tak mě neudivují, ale mohu o nich více přemýšlet. A díky tomu začínám chápat věci, které mi dříve zůstávaly utajené. Pochopil jsem například, proč Indové nekomunikují se svými podřízenými (Platí, že ten, kdo má informace, má moc. Tím, že je ostatním předá, se o moc připraví. Proto Indové rozdávají informace a příkazy zpravidla na poslední chvíli. Tím, že podřízení pak běhají, jak zběsilí, aby se vše stihlo, jim nadřízený připomíná svůj nadřazený postoj.) nebo jak je možné, že tolik lidí neplatí za služby či zboží (V indické společnosti najdete dvě skupiny lidí. Já je nazývám zneužívající a zneužívaní. Zneužívaní většinou patří k nízko postaveným kmenům či kastám, nemají žádné sebevědomí a neumí se ozvat o svá práva (kterými může být i platba za doučování). Tito se stávají terčem zneužívajících, kteří je využívají pro svoje potřeby. Příkladem může být naše učitelka Sushila, o které jsem psal článek vloni. Každý den doučuje přes dvacet dětí, ovšem za její služby jí zaplatí maximálně rodiče pěti z nich. Sice jí vadí, že rodiče neplatí, ale nedokáže si o peníze říci ani nedokáže děti odmítnout, takže učí od rána do večera prakticky zdarma). Tyto a další podobná rozluštění „malých záhad“ mi pak umožňují nahlédnout hlouběji do indické společnosti. 

Než se vrátím domů, rád bych ještě získal více informací k tomu, abych se mohl vyjádřit k tématu „Která společnost je šťastnější? Indická nebo česká?“ Původně jsem měl v plánu přestěhovat se na týden do některé z vesnic, abych ještě více pochopil vesnický život. Tento plán mi ale zřejmě zhatil můj žaludek, který už třetí týden jaksi stávkuje. Zkoušel jsem se alespoň zeptat našich salesiánů: „Když jedu do našich vesnic, mám pocit, že někteří lidé jsou docela šťastní, zatímco jiní jsou evidentně nešťastní. Co myslíte, že dělá ty, co jsou šťastní šťastnými a ty nešťastné nešťastnými?“ Uznali, že je to otázka zajímavá, ale kloudnou odpověď jsem od nich nedostal. Přesto věřím, že na toto téma budu jednou moci na blog napsat článek.

A když jsem zmínil témata článků, mám pro vás jednu nabídku. Tento blog jsem založil ryze za účelem komunikace s vámi po dobu mého pobytu v Indii a jelikož ten nakročil do své poslední části, ani můj blog nebude žít navždy. Pokud ale chcete, abych v následujících dvou měsících věnoval nějaký příspěvek tématu, které vás zajímá, neváhejte mě o tom informovat. Bude-li to aspoň trochu možné, pokusím se vám vyhovět.

A ještě jedna novinka. Ředitel začal kupovat noviny, tak jsem je ve volných chvílích také začal číst. Jelikož občas narazím na článek, který dobře vystihuje a přibližuje nějaký aspekt života v Indii, rozhodl jsem se ho přeložit a vložit na můj blog. Nebudu tak činit pravidelně, pouze když narazím na něco zajímavého. 

Tolik zatím ode mě z Indie. Těším se za týden.