Na skok do Himalájí

Vážení čtenáři,

po týdnu vás opět zdravím a omlouvám se těm, kteří zde byli v neděli a nenašli žádný nový článek. 

Kdo mě znáte, asi vás nepřekvapí, že pokud bych mohl z Indie navštívit jen jediné místo, zvolil bych si Himaláje. Moje touha vydat se tam a na vlastní oči spatřit známé osmitisícovky byla ještě umocněná tím, že z našeho Golaghatu je to k úpatí nejvyššího světového pohoří méně než 100 kilometrů. Přesto byly Himaláje pro mě zhruba stejně nedostupné, jako je nedostupná zdravotní péče pro chudé Indy. Zahrnují totiž indický stát Arunachal Pradesh (pro turisty prakticky nedostupný), Bhútán (pro něj platí to samé) a Nepál. Pokud jsem nechtěl jet přes celou Indii do Himachal Pradeshe, zbývala jediná možnost. Mezi Bhútánem a Nepálem leží mladý, maličký, hornatý indický státeček, zvaný Sikkim (na jeho území najdete třetí nejvyšší horu světa Kanchenjungu). 

Druhý a ještě podstatnější problém byl ovšem čas. Jelikož učím každý den ve škole, nechtěl jsem zameškat výuku (přestože moje docházka byla po celý rok vzorová). Když se ale po Velikonocích vyskytly čtyři dny prázdnin, neváhal jsem ani na okamžik. 

Mým cílem se stal nejvyšší vrchol západního Bengálska zvaný Sandakphu, ležící v národním parku Singalila (sousedí se Sikkimem, který se nakonec pro individuálního trekkera kvůli povolením ukázal stejně nedostupným, jako všechny ostatní oblasti). Přestože všechna potřebná povolení od našich salesiánů jsem dostal, svoji cestu jsem musel málem zrušit ze zdravotních důvodů. Celé Velikonoce jsem měl problémy se žaludkem a v neděli večer jsem se na vlak vydával s tím, že když mi nebude dobře, skončím v Darjeelingu, odkud se po pár dnech vrátím zpět. 

Aby toho nebylo málo, tak do Golaghatu přijel můj vlak s tříhodinovým zpožděním, díky čemuž mi doslova před očima ujel vlak, na který jsem měl přestoupit v pondělí ráno. Přestože indické vlaky bývají plné a místo si musíte rezervovat i několik týdnů dopředu, nakonec se mi podařilo sehnat lístek a do malého horského městečka Maney Bhanjang (leží na hranici s Nepálem, kde začíná trek) jsem dorazil se zpožděním zhruba půl dne (v Indii nic neobvyklého). 

Za 500 rupií (200 Kč) na den jsem si pronajal průvodce (bez něj by mě nikam nepustili) a vydal se na cestu. Jednalo se o mladého Nepálce, který, jak jsem se záhy dozvěděl, strávil deset let v buddhistickém klášteře. Nejdříve jsem měl radost, že se od něj dozvím něco o buddhismu – náboženství, na které jsem v zatím v Indii nenarazil. Bohužel jeho angličtina byla dost slabá, a přes jistou snahu mi moje obzory příliš nerozšířil. Navíc už od konce prvního dne jsme si rozuměli čím dál méně. Jelikož jsem s sebou neměl žádné vybavení (stan, vařič…), rozhodl jsem se ubytovávat na chatách. Na první zastávce mi ale došlo, že průvodci jsou s majiteli chat jedna parta. Nejen, že přivedou-li jim klienta, dostanou zdarma nocleh a jídlo, ale zdálo se mi, že mají ještě provize dle toho, kolik na chatě za jídlo a ubytování zaplatím. Vrchol nastal na konci druhého dne. Kolem půl šesté večer jsem se celý vyčerpaný vydrápal s batohem za bouřky s kroupami do cíle mé výpravy. Po krátké exkurzi mi ale můj průvodce sdělil, že všechny chaty jsou obsazené a musíme jít ještě tři kilometry dál. Když jsem si to ale začal ověřovat, zjistil jsem, že hned první chata je prakticky prázdná. Jelikož podobné chování ještě několikrát zopakoval, musel jsem se od té doby hodně ovládat, abych si nevytvořil předsudek, že všichni buddhisté jsou nečestní lháři. 

První dva dny treku se tedy příliš nevydařily. Pokud přímo nepršelo, byla taková mlha, že jsme viděli jen na pár kroků dopředu. Navíc moje zažívání stále moc nefungovalo, takže jsem neměl moc sil. A jak se ukázalo na konci druhého dne, na Sandakphu (ležícím v nadmořské výšce 3636 metrů) vedla kamenitá cesta, po které se tam nechali vozit bohatí Indové džípem. Asi vás nepřekvapí, že jejich společnost mě zrovna dvakrát nepotěšila.

V Indii je trekking teprve v plenkách, takže Indům schází pořádné know-how. Když už se tedy do hor vydají, pronajmou si armádu nosičů, aby nenesli ani ten nejmenší batůžek. Důvodů pro to je několik. Jednak v Indii obtížně seženou kvalitní vybavení (např. batoh s bederákem či pohory), dále na to nemají fyzicky, aby si svůj desetikilový batoh vynesli do třech a půl tisíc metrů a v neposlední řadě je to ani nenapadne, protože nosiče si přeci najímají všichni. Jak přiznal i můj průvodce, najít Inda, který si nese svůj batoh je stejně obtížné, jako najít západního turistu, který si pronajme nosiče. 

Přestože můj trek tedy příliš vesele nezačal, třetí den ráno se stalo něco, co mi všechny potíže dokonale vynahradilo. Z ničeho nic se vyjasnilo, a já jsem asi na čtvrt hodiny mohl pozorovat nejen majestátnou Kanchenjungu, ale dokonce i Mount Everest spolu se sousedními vrcholy. Pohled na masiv Kanchenjungy byl opravdu úchvatný, protože jsem byl vzdálen jen pár desítek kilometrů. Naopak Everest byl mnohem dále a schovaný za bližšími vrcholy byl sotva vidět. 

Následně se opět přihnala oblaka a po zbytek treku už jsem opět viděl jen bílou mlhu. A jelikož jsem se dostal za polovinu své dovolené, nastal čas se vrátit. Cesta zpět trvala nakonec také dva dny. V sobotu jsem krátce navštívil Darjeeling, přesvědčil se, že je tam stejná mlha, jako v horách a v neděli už jsem seděl ve vlaku zpět domů. 

Tak tedy skončila moje poslední indická dovolená. Přestože jsem si ji nakonec užil, musím přiznat, že i kdybych mohl, už bych na žádnou další nejel. I když jsem toho z Indie moc neviděl, cítím, že jsem se nacestoval dost a raději si užiju poslední dva měsíce mé dobrovolné služby v Golaghatu. Ostatně v pondělí ráno na mne čekalo jedno příjemné překvapení. Během mé nepřítomnosti prý každý den pršelo, a tak mě přivítala krásně zelená tráva, čajové plantáže i stromy, kterým vyrazily nové listy. 

Druhé překvapení pak bylo na mém blogu. Počet zobrazení přesáhl pět tisíc. Tímto vám, mým čtenářům, chci opět poděkovat, že jste mi zůstali po celý rok věrni a stále se zajímáte o to, co zde prožívám. Jsem si vědom toho, že moje dobrovolničení se pomalu blíží ke konci, ale vynasnažím se, abych vám na mém blogu nezůstal nic dlužen.