Indická žena má jen jednu šanci

Hned na úvod tohoto článku bych vás rád informoval o nových fotkách v galerii. Sliboval jsem je už dříve, ale čas jsem si na ně udělal až tento týden. Jak se blíží můj odjezd, přibývá mi nejrůznějšího zařizování, tak mám čím dál více práce. Fotek je tentokrát přes sto a u každé najdete popisek či krátký komentář. Zachycují nejrůznější situace z druhé poloviny mého pobytu. 

V minulém článku jsem zmínil život indických žen v manželství. Tento týden se dotknu toho, jak se do něj dostanou. (Poznámka: v tomto příspěvku píši především o křesťanech z našich vesnic. Ve městech a hlavně ve velkých městech platí často velmi odlišná pravidla.)

Faktem, který ale platí jak pro bohaté, tak pro chudé, je, že v Indii jsou stále velmi rozšířené dohodnuté svatby (svatbu vyjednají rodiče – nevím, jak se tomu říká česky, anglicky je to „arranged marriage“). 

Když jsem byl v lednu v Uríse, v rodném domě mého přítele Thomase, dostal jsem od jeho rodičů pozvání na svatbu jeho bratra Miltona. Bude se konat v lednu 2013 a celá rodina by bylo moc ráda, kdybych přijel. Když jsem se začal trochu ptát, zjistil jsem, že toto pozvání je ale na naše poměry velmi neobvyklé. Čím? Tím, že se ještě neví, koho si Milton vlastně bude brát. Nevěsta se totiž teprve hledá. 

Miltonovi rodiče už jsou velmi staří (v Indii pojem „velmi staří“ znamená, že jim je přes šedesát) a tuší, že mohou kdykoli zemřít. Jelikož všichni jejich synové a dcery už jsou vdaní a ženatí, považují za svou přirozenou povinnost, najít nevěstu i poslednímu svobodnému – Miltonovi. Hledají prakticky všichni – jeho sestry a bratři, bratranci a sestřenice, sousedi i známí, jen jedna osoba nehledá – Milton. 

Jelikož Milton přiznal, že si může nevěstu najít sám a pokud mu ji rodiče schválí, tak si ji i vzít, dlouho jsem nechápal, proč nehledá a nechává to jen na rodičích. Vždyť volba partnera jeho budoucnost ovlivní víc než co jiného (toho si je Milton dobře vědom). Pak jsem to ale pochopil. Hrají v tom roli dvě skutečnosti. 

Zaprvé Milton plně důvěřuje svým rodičům a věří, že mu najdou vhodnou partnerku. A zadruhé on si prostě sám partnerku najít nedokáže. Celý život prožil v rozdělené společnosti – ve třídě seděl v části pro kluky, o přestávce si hrál s kluky, protože s holkami si hrát nesměl, v kostele seděl mezi muži, ženy a dívky seděly naproti, a tak prostě neví, jak se ženou navázat kontakt, začít se s ní bavit, případně o ni projevit zájem. Jelikož ale důvěřuje svým rodičům a zároveň ví, že kdyby to bylo „hodně špatné“, může partnerku odmítnout a rodiče mu ji vnucovat nebudou, nijak ho to netrápí a prostě čeká, koho mu najdou. 

Při čtení těchto řádek vám to asi nepřijde, ale zkuste se na chvíli vžít o jeho situace. Jedete spolu s vašimi rodiči k nějaké rodině, abyste si prohlédli vaši možnou budoucí ženu (či muže). Říkáte si, jaká asi bude? Bude hezká? Bude vysoká nebo malá? Bude usměvavá nebo zamračená? Bude milá nebo chladná? A pak ji přivedou. A vám dojde, že na základě tohoto a ještě jednoho setkání (v domě vašich rodičů) se musíte rozhodnout, jestli je to ta, se kterou chcete prožít celý život. Docela drsné, ne?

Za téměř rok jsem zde navštívil mnoho rodin, kde manželé byli pasivními účastníky dohodnuté svatby a o vybraného partnera neměli zájem. Sice se prý občas stane, že se do sebe nakonec zamilují, ale častější je, že prostě žijí s mužem či ženou, ke kterému nemají žádný vztah. Je to pro ně jen někdo, kdo žije s nimi v jedné domácnosti, protože to tak rozhodli rodiče. Někdy je to docela smutné, nejen proto, že tím v důsledku trpí jejich děti.

Přesným opakem párů, které se podřídily (někdy ochotně, jindy neochotně) vůli svých rodičů, jsou ti, kteří se zamilovali, a to tak, že se rozhodli raději utéci z domova, než aby přišly o svého partnera. Rodiče jednoho či obou z nich prostě nesouhlasili se svatbou, a tak se dvojice sebrala a začala spolu žít bez svatby na jiném místě. Zrovna tento týden jsme v našem areálu Dona Boska měli šedesát takovýchto párů. Po zhruba týdnu přednášek a modliteb dostali to, co je vrátí na úroveň řádně sezdaných manželů – církevně uznaný sňatek. Jelikož některé páry si s sebou přivedly desetileté děti, usuzuji, že jsou spolu už dlouho, a tak jim prý po tolika letech odpustí i jejich rodiče a všichni jsou tedy nakonec opět šťastní. 

Jak už jsem uvedl, přestože v Indii převažují „arranged marriages“, časté jsou i „love marriages“, kdy spolu muž a žena před svatbou nějakou dobu chodí. Chození je to ale hodně odlišné od toho, co si pod tímto pojmem zřejmě představíte. Ilustroval bych to jednou událostí z loňska. Večer jsem byl v domě rodiny Punam – učitelky z naší druhé školy (je jí asi dvaadvacet). Když jsem odcházel, řekla mi, že mě půjde kousek vyprovodit. Jakmile jsme se vzdálili od její matky, vypadlo z ní, že za rohem na ni v jednom obchodě čeká její přítel. Jelikož je ale z nižší kasty, máma jí zakazuje se s ním stýkat. Když jsme tam přišli, spatřil jsem kluka asi v mém věku, který se na nás poněkud nezúčastněně podíval. Aniž by se ti dva pozdravili, či si alespoň pokynuli, Punam mi řekla: „To je on, zkus mu říct něco v hindštině.“ Následně jsem se s ním asi minutu bavil. Pak Punam prohlásila: „Já půjdu,“ a bez rozloučení se obrátila a vydala zpět domů. Za celou dobu se na sebe ti dva sotva podívali, neřekli si ani slovo a stáli zhruba dva metry od sebe. Svědkem podobných „rande“ jsem zde byl vícekrát.

S výjimkou velkých měst v Indii není přijatelné, aby se muž se ženou drželi za ruce, o líbání na veřejnosti ani nemluvě (když jsem poprvé v Indii viděl kluka s holkou držet se za ruce, hned jsem se na to ptal vedle mě stojícího kamaráda. Řekl: „No, když se ti dva cítí v bezpečí, tedy že je neuvidí rodiče, tak se někdy mohou držet za ruce.“). Občas mám pocit, že chození = esemeskování. V Indii si můžete koupit balíček 10 000 SMS měsíčně za 30 rupií (12 Kč) a Indové jsou do mobilů docela blázni (teď jsem si vzpomněl na výrok jednoho našeho salesiána, který kdysi na začátku mého pobytu prohlásil něco jako: „Já jsem si, Cyrile, myslel, že když jsi z Evropy, budeš mít nějaký supermoderní mobil. A teď vidím, že máš docela šunku.“ (mám čtyři roky starou Nokii N73)). 

Indické ženy a dívky také chodí ve srovnání s těmi západními mnohem více zahalené. Vdané ženy nosí většinou sárí, svobodné pak čuridar (taková dlouhá halenka, která sahá do poloviny stehen i níže). Výstřih jsem u ženy neviděl ani v Dillí a sukně se sice nosí, ale vždy alespoň po kolena. 

Kdysi mi někdo řekl, že prostí indičtí muži si myslí, že západní žena = prostitutka a podle toho mají někteří z nich tendenci se k ní chovat. Nejdříve jsem tomu nerozuměl, ale nyní to chápu docela dobře. Když jsem totiž po půl roce poprvé viděl západní turistky, tak jsem si uvědomil, že chování některých z nich se opravdu podobá tomu, jak se v Indii chovají prostitutky. Oproti Indkám chodí polonahé, dotýkají se mužů, kouří (v Indii ženy zásadně nekouří) apod. 

A jak je to zde se střídáním partnerů? Pominu-li život v moderních velkoměstech, tak v tom je Indie opravdu hodně odlišná a to bez ohledu na náboženství či kastu. Pokud spolu dva chodí (po indicku – tedy posílají si esemesky a občas se někde potkají (mimochodem – moje předchůdkyně mi jednou řekla, že jí její dvaadvacetiletá indická kamarádka prozradila největší tajemství svého života – dala si s jedním klukem pusu)) a po nějaké době se rozejdou, tak to samozřejmě jejich šance na další vztah nesnižuje. To se ale radikálně mění, pokud spolu ti dva začnou bydlet pod jednou střechou. Dívka, která žila s klukem, ale rozešla se s ním, už se nikdy nevdá. Alespoň ne v té části Indie, kde to o ní všichni vědí. Jinými slovy, dívku, která není panna, si žádný slušný muž nevezme. Drsné je, že to platí i o znásilnění. Jak mi potvrdilo více lidí, znásilněná dívka či žena se také nikdy nevdá (respektive ta, která o tom promluví, což vzhledem k následkům zřejmě nebude téměř nikdo). Bez nadsázky se tak dá říci, že většina indických žen má při hledání partnera jen jeden pokus. 

Asi vás nepřekvapí, že muž, který žil se ženou, ale rozešel se s ní, z toho vyjde lépe. Za to, co jí způsobil, sice bude od vesničanů potrestán (zřejmě bude muset zaplatit „pokutu“ několik tisíc rupií) a podstatně se mu sníží „rating“ (pověst), ale nakonec si nejspíše nevěstu najde (byť v jeho vesnici to zřejmě nebude). 

O tom, jak se seznamují bohatí, toho moc nevím, ale jednou mě zaujaly inzeráty v novinách. První rozdíl oproti českým inzerátům je zřejmý hned. Zatímco Češi hledají partnery, které by si (někteří z nich) později rádi vzali, Indové hledají rovnou ženichy a nevěsty. Vybral a přeložil jsem pár těch, které mě zaujaly.

Groom Wanted (Hledá se ženich)

• Hledá se ženich asámského původu, kasta Brahmin, ve věku 28 až 30 let, žijící v Guwahati; pro krásnou dívku s velmi světlou pletí, pracující jako produkční v médiích. Otec je státní zaměstnanec v důchodu, starší bratr a sestra jsou lékaři, mladší bratr studuje právo. Kontakt 9435909956
•  Hledá se bengálec žijící v Guwahati, kasta Brahmin, začínající akademickou dráhu (ideálně vyučující na vysoké škole) pro dívku narozenou v roce 1983, pracující jako odborný asistent na státní univerzitě v Guwahati. Rodiče se mohou ozvat na 9864346439.
• Pro krásnou osmadvacetiletou bengálku, Mgr., vynikající angličtina, se hledá ženich žijící v Guwahati. Ideálně inženýr nebo státní zaměstnanec. Lze i nižší kasta. Kontakt: 9085932378

Bride Wanted (Hledá se nevěsta)

• Hinduista – z Asámu – kasta Brahmin – rozvedený –  pracující na vysoké pozici – mzda v sedmi cifrách – vlastní dům v Guwahati – lze i nižší kasta. Kontakt: 9078098790

Poznámka: V Indii platí, že čím světlejší pleť, tím je člověk přitažlivější. To, že inzeráty píší rodiče, je asi zřejmé. „Lze i nižší kasta“ neznamená, že by si někdo z nejvyšší kasty byl ochoten vzít partnera patřícího do té nejnižší. Spíše tím dává najevo, že už mu tolik nezáleží na podkastách (každá ze čtyř hlavních kast má mnoho podkast). 

Na závěr tohoto článku se s vámi rozdělím ještě o jednu příhodu. Zhruba v polovině mého pobytu jsem přišel na večeři a dříve, než jsem si stačil sednout, se mě otec Joseph zničehonic zeptal: „Tak co, Cyrile, máš tady nějakou přítelkyni?“ Přestože od něj mě tato otázka překvapila, vzpamatoval jsem se a vysvětlil mu, že jsem dosti skeptický, co se týká interkulturních vztahů. Že naše kultury jsou natolik odlišné, že vztah mezi Čechem a Indkou by si vyžadoval takovou míru tolerance a kompromisů na obou stranách, že moc nevěřím, že by v něm oba mohli být šťastní. A že tu sice mám nějaké kamarádky, ale že s nimi dokážu vydržet zhruba dvě hodiny, ale rozhodně ne déle. Pozorně mě vyslechl a pak diskuzi uzavřel slovy: „Ono je to dobře, že tady nemáš žádnou přítelkyni. Ty se totiž v červnu vrátíš domů, ale pro tu dívku bys zřejmě nedokázal zajistit dlouhodobé vízum nebo občanství. Ona by tady musela zůstat a ty bys ji tak vlastně podváděl. Takže je to takhle lepší.“ 

Mějte se a za týden!