Zdravím vás všechny naposledy z Indie.
Je to tak, v pátek opouštím náš Golaghat a naposledy
usedám k psaní pravidelného článku. Přestože se na cestu zpět už trochu
připravuji, teprve nyní u tohoto textu mi začíná skutečně docházet, že odtud
opravdu brzy odjedu. A není to moc příjemný pocit.
Tento příspěvek se mi píše zdaleka nejhůře. To, co jsem za
uplynulý rok v Indii zažil, se nedá předat slovy a už zdaleka ne textem.
Pocity, které ve mně vyvolaly nejrůznější události, se nedají předat vůbec. Jak
vám mám vysvětlit, proč jedna Němka měla při loučení s našimi žáky slzy
v očích, přestože ve škole strávila jen půl dne? Zřejmě ji dojala zároveň
chudoba, úcta, pokora a radost našich dětí, ale pokud byste tomu chtěli
porozumět, museli byste si to přijet prožít sami.
Můj dobrovolnický rok tedy končí a již brzy se na něj budu
ohlížet do minulosti. Jsem moc rád, že jsem se sem vydal jako dobrovolník a ne
jako turista-cestovatel. Během mé lednové dovolené jsem potkal mnoho tzv.
„dlouhodobých turistů“ (jak jsem jim říkal) a většina z nich byla po pár
měsících v Indii dokonale unavena až znuděna (jeden Švéd si dokonce
připlatil za přebookování letenky, aby se mohl vrátit dříve). Naopak pro mne,
člověka žijícího v těsném kontaktu s domorodci, byl prakticky každý
den něčím zajímavý a jedinečný. A přestože i já jsem to měl někdy těžké, za
celý rok jsem svého rozhodnutí odjet jako dobrovolník do Indie nikdy nelitoval.
Poznal jsem zde, že vedle světu, ve kterém jsem vyrůstal a
přes dvacet let žil, existuje ještě alespoň jeden svět, ve kterém žijí jiní
lidé a platí jiná pravidla. A díky tomu jsem trochu více porozuměl světu, do
kterého se brzy vrátím. Pozorujíc naše chudé vesničany jsem si připomněl, že
není až tak důležité, kolik toho člověk má, ale to, jak je spokojený
s tím, co má. A že my máme vše potřebné k tomu, abychom byli
doopravdy šťastní. To, co mi můj pobyt v Indii dal, si ale zřejmě plně
uvědomím až s odstupem času po svém návratu domů.
Jako dobrovolník jsem se samozřejmě také snažil dávat.
Většinu své energie jsem nechal v naší škole, kde jsem denně vyučoval a
doučoval. Spolu s naším ředitelem jsme se ji snažili trochu pozdvihnout,
byť spolupráce s ním byla dosti náročná. Přesto je to právě naše škola, co
mi k srdci přirostlo nejvíce a to samozřejmě díky našim žákům. Děti poznaly,
že je mám rád a oplácely mi stejnou mincí. Jen díky nim jsem se na některé
hodiny matematiky doslova těšil. Pouze tím, že jsem učil aspoň trochu „po
česku“ se mi podařilo z mnoha žáků, kteří propadali, udělat žáky průměrné.
Jakmile tyto děti zjistily, že příklady, které zadávám na tabuli, dokážou
spočítat i oni, začali se o ně hlásit s takovou razancí, až převraceli
lavice (pod kterými se naopak dříve schovávali, aby je učitel nevyvolal). Na jejich
radost, když jsem je pochválil za správně spočítané příklady stejně jako na
hlasité pozdravy, které na mě volaly při ranním příjezdu, si budu pamatovat
dlouho. A to přesto, že většina z nich jsou uličníci na druhou.
Nyní už mě čeká jen loučení, balení a odjezd. A zanedlouho
si budu opět zvykat na život doma.
Jak už jsem napsal v jednom z článků, člověk
nemůže být celý život dobrovolníkem. Tímto tedy uzavírám jednu kapitolu svého
života. Kapitolu, která byla jednoznačně nejnapínavější a od těch minulých se
výrazně lišila. Přesto věřím, že do mého života patří a zůstane tam navždy.
Na viděnou doma!
Děkuji vám všem, kteří
jste navštěvovali můj blog. Přiznám se, že váš zájem o něj mě překvapil a
potěšil. Již nyní jsem přislíbil uspořádat jedno povídání o Indii, tak
budete-li mít zájem, můžete se také přijít podívat. Bližší info bude zde na
blogu.
PS: Neslibuji to, ale rád bych ještě napsal jeden článek po
návratu domů.
V patek domu? Tak to naviděnou ve středu u krize, což? :-D
OdpovědětVymazatpozdravuj tam od nás - pravidelných návštěvníků a šťastnou cestu domu!
Diky Cyrile za tvoj blog, ze sme mohli s tebou putovat po Assame a vidiet Indiu tvojimi ocami.
OdpovědětVymazatEste si dovolim jeden drzi namet: Ak by si tento blog spracoval do nejakej ucelenej formy (napr. podla tem ...) a vlozil tam vyber svojich obrazkov a nakoniec to doplnil pocitmi a reflexiou po navrate domov, myslim ze by si to velmi radi precitali aj ini ludia ako dobrovolnici co sa na nieco podobne chystaju. Co ty na to? Bola by to taka ceresnicka na torte tvojim citatelom ...
Nejake velke zhrnutie do elektornickej formy, kedze som drzi a rozhyckany pracovnik za pocitacom :)
Vela stastia ...
Lubos