Zhýčkaný Evropan

Ti z vás, kteří čtou mé příspěvky pravidelně, ví, že jediný Evropan v našem Golaghatu a okolí jsem já a zřejmě tuší, že tento článek je tedy o mně. 

Jelikož běloch v Indii znamená něco víc (to je samozřejmě tím, že každý Ind ví, že běloch má spoustu peněz…) měl jsem od začátku pocit, že si o mně někteří lidé myslí, že si nedokážu ani zamést podlahu nebo vyprat triko. Začal jsem tedy vydávat spoustu energie a času na to, abych sebe i ostatní přesvědčil, že to tak není. Pral jsem si oblečení i ložní prádlo, hrál jsem s kluky fotbal v bahně při monzunu, sázel s dětmi rýži či chytal ryby do sítě. Přesto se vždy čas od času ukázalo něco, co mi připomnělo, že prostě zhýčkaný Evropan jsem a ať dělám, co dělám, už jím zřejmě i zůstanu.

Na tomto místě bych asi mohl článek ukončit, ale protože by to bylo moc krátké (mám od jedné kamarádky zakázáno „šidit nedělní příspěvky“), přidávám pár příběhů, které výše uvedené dokreslují.

Krátce po mém příjezdu do Indie v polovině července začal školní rok a s ním přijeli i kluci do našeho internátu. Když jsem viděl, že jdou odpoledne hrát fotbal, vydal jsem se za nimi, abych se přidal. Věděl jsem, že hrají bosi, ale jak jsem se přiblížil k hřišti, jedna věc mě zarazila. Ač bez bot, dávali pořádné rány a podobně do soubojů chodili naprosto neohroženě. Když jsem tedy dorazil na hřiště, prohlásil jsem, že se k nim rád přidám, ale že asi nedokážu hrát moc dobře bez bot. Kluci vypadali trochu zmateně, ale nikdo nic neříkal. Jak jsem pochopil o pár týdnů později, moje slova ten den bych přirovnal k situaci, kdy by přijel nějaký cizinec za mnou, já ho vzal na louku na fotbal s kamarády a on na místě prohlásil: „Ale já neumím hrát na neprofesionálním trávníku.“ Pro naše kluky je hraní naboso tak přirozené, jako že k fotbalu je třeba míč a dvě branky. Nakonec jsem zjistil, že s nimi bez bot hrát dokážu, akorát čas od času musím vynechat, abych dopřál trochu klidu naraženým prstům. Nikdy ale asi nebudu jako oni. Jelikož hrají bosi od malička, jejich prsty jsou na to zvyklé a do všech soubojů chodí naplno. Přestože je sice také mají každou chvíli naražené, na mě nikdo nemá. Stačí mi, abych trefil něčí holeň, a už skáču po jedné noze na kraj hřiště.

Podobný příběh se odehrál jednoho horkého letního dne. Seděli jsme venku s kluky a společně jsme se učili. Přitom jsem si všiml, že beton vedle mě, na který svítilo slunce, je tak rozpálený, že se ho můžu sotva dotknout. Z legrace jsem tedy vyzval Samuela (osmiletý nejmenší kluk), aby se na to místo postavil. Ihned tak učinil a stojíc na něm kouká na mě. Já na něj také koukám, čekám, co bude, ale on nic. Já tedy netrpělivě: „Tak co, děje se něco?“, on: „Ne, coby?“, já: „No ten beton…“, on: „Jo, je to pěkně teplý.“ Zatímco já bych z něj hned vyskočil, on tam v klidu stál a ohříval si chodidla. Kluci chodí bosi odmalička a nedělá jim problém stát na horké zemi nebo kamenité cestě. Já jsem na tom přesně opačně – celý život nosím boty a moje zhýčkaná chodidla nezvládají ani jedno výše uvedené.

Výstižně to ilustruje tento příběh. Na konci léta se dva kluci dohadovali o švihadlo. Rozhodl jsem se, že Davida, který nebyl v právu, chytím a něco mu z legrace provedu. Problém byl v tom, že jsem v ten moment byl také bos. Když mě David viděl, jak k němu běžím, vyrazil na opačnou stranu a utíkal jako o život. Bylo mu ale osm let a na rovném betonu jsem jeho náskok rychle stahoval. V momentě, kdy mi byl na dosah, ale David náhle zabočil na kamenitou cestu. Zatímco já jsem musel skoro zastavit, protože jsem po ní rozhodně běžet nemohl, on dál uháněl nezměněnou rychlostí. A tak mi utekl, protože na rozdíl od něj, moje zhýčkaná chodidla by běh po kamenité cestě nezvládla.

O jídle jsem psal nedávno. Nevím, jestli se od té doby zlepšilo nebo už jsem si zvykl, ale v poslední době mi chutná víc. Pravdou ale zůstává, že naše jídlo je ve srovnání s tím, co jedí prostí Indové, opravdu luxusní. Pamatuji na to každý den ve škole, kde zpravidla obědvám jen rýži a dál (něco jako vařená čočka), což je jídlo, které má většina Indů třikrát denně. Přestože už jsem na něj zvyklý, můj problém spočívá v tom, že mám po něm hned hlad. Nechutná mi totiž tolik, abych dokázal sníst „indickou“ porci, a tak mám o hodinu později opět hlad. Také by pro mě bylo asi dost drsné, kdybych měl toto jídlo i k snídani, jako to mají kluci v našem internátu.
Podobné je to s vodou. Zatímco jeden salesián mi kdysi říkal, že on může pít vodu z jakékoli kaluže, protože to tak dělal odmalička a jeho trávení je na to zvyklé, mně by to asi neprospělo. A má pravdu. Na začátku mého pobytu jsme jezdili po vesnicích a pili tamější nefiltrovanou vodu. Jediný, koho druhý den bolelo břicho, jsem byl já.

Takto bych mohl pokračovat dlouho, ale uvedu ještě jeden příklad související s penězi. Přestože zde mám zdarma ubytování a stravu a měsíčně zde utratím jen zlomek toho, co utratím doma, už bych asi nedokázal žít z příjmu chudého Inda. Například za internet zde platím měsíčně 750 rupií (300 Kč), což je polovina měsíčního platu sběračky čajových listů nebo dvouměsíční nájem za bambusový domek ve vesnici.

Tolik tedy další článek ode mě, člověka, který se sice úspěšně adaptoval na život v Indii, ale už asi navždy zůstane zhýčkaným Evropanem.

Poznámka: Pokud jste čekali něco vánočního, tak se omlouvám, ale pokud by k nám nepřijeli čtyři kluci postavit betlém, v hinduistické Indii bych na Vánoce dokázal bez problémů zapomenout.

A ještě jedna poznámka: Stále se můžete zapojit do soutěže (viz předchozí článek). Všechny otázky zatím ještě nikdo správně nezodpověděl.

VÁNOČNÍ SOUTĚŽ

V Indii nám definitivně skončil školní rok, a protože mám teď mnohem více času, rozhodl jsem se, že bych svůj blog mohl něčím oživit. Jako první mě napadla soutěž. A aby to bylo zajímavější, zpestřil jsem ji vlastními fotografiemi. 

Rád bych vás tedy pozval k účasti v soutěži o tradiční asámskou šálu – gamosu. Po mém návratu do ČR ji dostane ten, kdo jako první správně zodpoví deset otázek. Pokud nikdo nezodpoví správně všech deset (což předpokládám), výhercem se stane osoba s nejvíce správně zodpovězenými otázkami. 

Soutěž naleznete ZDE. Klikněte na první fotografii a pod ní naleznete soutěžní otázku. Následně kliknutím na velkou šipku vpravo přejdete na další otázku. 

Své odpovědi posílejte do 24. prosince 2011 na rokvindii@gmail.com. Ze soutěže jsou vyloučeni všichni indičtí exdobrovolníci. 

Hodně štěstí a těším se na vaše odpovědi!

Poznámka: Odpověď na jednu z otázek lze nalézt v jednom z mých článků, někdy asi budete muset tipovat. Poslední otázka je obtížná, tak se nebojte něco zkusit, třeba budete nejblíže.

Hornbill vás seznámí s kulturou Naga

Ti pozornější z vás si možná všimli, že poslední příspěvek jsem na blog vložil už v sobotu. Bylo to proto, že v neděli jsem jel na druhý výlet, tentokrát sice jen třídenní, ale opět do Nagalandu, do Kohimy. Cílem mým a salesiánů otce Josepha a Dilipa, byl tentokrát festival kmenů Naga, který nesl název Hornbill. A tento článek je o tom, co jsem na Hornbillu prožil.

Nevím, co si ještě pamatujete z prvního článku o Nagalandu, ale jedná se o sousední stát, ležící mezi naším Asámem a Barmou (Myanmar). Jeho obyvatelům se říká Naga a všichni patří k některému z několika desítek kmenů. No a Hornbill je festival, kde každý kmen prezentuje vlastní kulturu, tancuje, případně prodává různé předměty vlastní tvorby. Uvedl jsem, že každý Naga patří k určitému kmeni, to ale neznamená, že žije ve vesnici a vypadá např. takto. Většina Naga žije ve městech a jsou to docela civilizovaní lidé různých vzdělání a profesí.

Na cestu jsme vyrazili v neděli brzo ráno. První „atrakci“ jsme viděli v Dimapuru. Uprostřed jedné rušné křižovatky byla o den dříve slavnostně odhalena socha Dona Boska (zakladatel salesiánů). Dimapur je tak jedno z mála míst na světě, kde je socha této osobnosti na veřejném místě. Zajímavé je, že se o to prý zasloužili bývalí žáci jedné ze salesiánských škol.

Kohimou jsme nejdříve jen projeli, abychom se dostali přímo do vesnice, kde se festival konal. Přišli jsme akorát včas na finále soutěže v pojídání chilli papriček. A nebyly to jen tak nějaké papričky. King Chilli neboli královské papričky, byly ještě v roce 2007 zapsány v Guinessově knize rekordů jako nejpálivější na světě. Opravdu nechápu, jak jich vítěz mohl ve třetím kole sníst 15 za pouhých dvacet sekund. Divácky nejatraktivnější ovšem bylo soutěžní kolo určené pro turisty. Zatímco borec z Delhi snědl jednu, pochopil, která bije a dál nepokračoval, jakýsi Izraelec jich snědl jedenáct. Na konci ovšem vypadal, jakoby měl každou chvíli zemřít a musel ho odvést doktor.

To hlavní kvůli čemu ale návštěvníci na Hornbill jezdí (mimochodem, na Hornbillu jsem potřetí v Indii viděl Evropana a to hned několik), jsou vystoupení tamějších kmenů. Pár fotek je k vidění zde.  

Večer jsme se vrátili do Kohimy, já jsem se ubytoval u salesiánů a otec Joseph s Dilipem se vydali zpět do Golaghatu. Přes víkend se v Nagalandu asi nic důležitého nedělo, protože když jsem v pondělí ráno vzal do ruky noviny, na titulce byla fotka onoho Izraelce. Ještě více jsem ale byl to ráno překvapený, když jsem zjistil, že mám v pokoji 13 °C. Kohima leží ve výšce 1400 m. n. m., ale topení tam samozřejmě nemají (pouze bohatší Indové používají přenosné přímotopy).

Ráno jsem se vydal opět na Hornbill. Tentokrát jsem se chtěl podívat do stánků a případně nakoupit nějaké dárky pro moje blízké. Jak už to někdy bývá, nejdříve jsem nakoupil dárek sobě. Jeden stánek totiž prodával indické známky. Za tři krásné aršíky jsem zaplatil asi 60 rupií (24 Kč) a spokojeně pokračoval v seznamování se s kulturou Naga. Když jsem v poledne dostal hlad, rozhodl jsem se oželet speciality tamější kuchyně, které už mi jednou způsobily potíže. Místo toho jsem si vyzkoušel roli bohatého západního turisty a dal jsem si rýži s kuřecím masem v jednom relativně slušně vypadajícím stánku. Neříkejte prosím nikomu v Golaghatu, že jsem za to jídlo dal 120 rupií (48 Kč). Dát v Indii 120 rupií za oběd je totiž stejné, jako dát za něj v Praze tisícovku. Např. ženy pracující na čajových plantážích na tuto částku vydělávají zhruba dva až tři dny.

Jak už jsem si v severovýchodní Indii zvykl, na každé podobné akci bývají přítomny desítky až stovky vojáků se samopaly. V Kohimě mě zaujalo to, že dobrá polovina z nich byly mladé holky tak do třiceti let. Chtěl jsem si je vyfotit, ale nebyl jsem si jistý, jestli by se jim to líbilo, tak jsem nakonec odjel s touto jedinou fotkou.

Odpoledne jsem se tedy vrátil do Kohimy. Mým cílem bylo najít Michaelův dům (Michael je šéf skautů a má třináct dětí). O den dříve jsem si s ním po indicku dohodl návštěvu. Po indicku znamená, že jsem mu zavolal a zeptal se, jestli můžu následující den odpoledne přijít. Čas se nestanovuje, v Indii totiž není tak důležitý, jako u nás a zbytečně by nás to oba omezovalo. Když jsem vystoupil v Kohimě, rozhodl jsem se nebrat si taxi. Jednak jsem neznal adresu a hlavně jsem se chtěl také projít po městě. Cesta mi trvala asi hodinu, ale nelitoval jsem. Potkal jsem například člověka, který mi řekl, že ho fascinuje jedna naše osobnost, a sice „Vaklav Havel“. To mě docela příjemně šokovalo, protože 99% Indů v našem Golaghatu neví, jaký je rozdíl mezi Amerikou a Evropou. Na trhu zase jedna paní prodávala housenky, takže se ukázalo, že v Nagalandu se jí opravdu všechno.

Když jsem přišel k Michaelovu domu, on ani jeho žena tam samozřejmě nebyli. Po půl hodině ale dorazil, a tak jsme popovídali a dal jsem mu nějaké fotky z našeho treku a sladkosti pro děti. Večer mě pak odvezl zpět k salesiánům.

V úterý ráno už jsem se vydal na cestu zpět. Ráno jsem si ještě užil vánoční výzdobu. V Nagalandu je majoritní náboženství křesťanství, což se o Vánocích projevuje tak, že všichni vyvěsí před dům rudou pěticípou hvězdu. Pokud se tedy do tohoto státu někdy v období Adventu dostanete, vězte, že to značí příchod Vánoc a nikoli obnovení a expanzi Sovětského svazu.

Cestou na bus mě ještě zaujal dav mužů tlačících se před jedním stánkem. Když jsem se tam šel podívat, našel jsem točící se ruletu (resp. její indickou podobu). Vyndal jsem si foťák a udělal zdejším gamblerům pár fotek. A když už jsem ho měl v ruce, vyfotil jsem si i uniformované kohimské deváťačky, které zrovna čekaly na autobus. Zatímco první fotka se obešla bez problémů, pořizujíce tu druhou, vyslechl jsem si pár nepěkných slov v jednom z kmenových jazyků od procházejícího Inda, kterému se asi moje počínání moc nezamlouvalo. Nasedl jsem tedy raději do autobusu a vydal se na cestu zpět.

Rikša je za čtyři koruny

Pokud jste četli minulý článek, víte, že nám v Indii tento týden skončil školní rok. Mně tedy začaly takové „poloprázdniny“. Ve škole jsem si opravil svoje testy a teď pomáhám ostatním učitelům zpracovávat známky a psát vysvědčení. Výsledky mé třídy byly o něco lepší, než jsem čekal, tak jsem měl docela radost. Mám trochu podezření, že každodenní vyhrožování našeho ředitele o tom, kolik žáků bude opakovat ročník, trochu zabralo, a tak se učili i ti, kteří normálně doma knihu nevyndají. S koncem školního roku také odjeli kluci z našeho internátu, takže odpoledne mám teoreticky víc času. Píšu teoreticky, protože včera jsme jezdili po vesnicích a fotili nové studny, které rodinám sponzorovali nějací Němci, a dnes jsem otce Rajeshe učil Excel, v čemž budeme v dalších dnech pokračovat. Celkově mi ale tyto poloprázdniny vyhovují, protože mám volnější režim a můžu fungovat více po indicku. 

Tento článek věnuji smlouvání, jakožto aktivitě, které se v Indii opravdu nevyhnete. V Indii se smlouvá hodně, ale není pravdou, že by se zde smlouvalo všude a o všem, jak jsem někdy slyšel. Většina výrobků od potravin, přes léky, domácí potřeby až po oblečení a boty má na obalu přímo od výrobce vytištěnou „maximální maloobchodní cenu“, za kterou se také prodává. Pokud si tedy budete kupovat dvoje sušenky, žádný obchodník vám slevu nedá. Teprve když uděláte velký nákup, je možné, že vám prodavač nějaké ty rupie odpustí. Nevím, jaké mají na potravinách marže, ale každopádně to nedělají rádi. Tento týden jsme s kluky oslavovali konec školního roku, tak jsem jim koupil sedm lahví koly po 30 rupiích. Když jsem paní za pultem sdělil, že zaplatím pouze 200 rupií (10 rupií sleva), tak rezolutně to odmítla, až se spletla a dala mi do batohu omylem jednu lahev navíc.

Za co se naopak dá smlouvat vždy, je oblečení. I pokud bude mít prodavač za zády velkou ceduli „fixní ceny“, můžete začít smlouvat. Bude se sice rozčilovat, ale věřte mi, že vám nakonec nějakou tu rupii sleví.

Obecně bych řekl, že pro úspěšné smlouvání jsou klíčové dvě věci. První a opravdu stěžejní je znalost cen na trhu a druhou je nastavení první navržené částky dostatečně nízko. Jakožto nováček jsem zde měl po příjezdu dost problémy s prvním bodem, tedy neměl jsem absolutně tušení, kolik by tak mělo různé zboží stát. Kvůli tomu jsem občas platil více, než bylo třeba, což mohu ilustrovat následujícím příběhem.

Po přestěhování do nového pokoje jsem usoudil, že potřebuji nějaké přenosné světlo. Svíčky jsou sice romantické, ale pokud se chcete večer sprchovat, tak nejsou zrovna praktické. Všichni mi říkali, že v Golaghatu ho neseženu, ale jednou jsem ho náhodou zahlédl ve výloze obchodu. Nechal jsem si ho předvést, usoudil, že přesně takové potřebuju a zeptal se na cenu. Obchodník si řekl o 750 rupií (300 Kč). Jelikož v Čechách by stálo dvojnásobek, zajásal jsem, ale vzpomněl jsem si, že jsem v Indii a musím začít smlouvat. Navrhl jsem tedy 600 rupií. Obchodník to samozřejmě zásadně odmítal, ale něco slevil. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nabízel 650 rupií, ale on se zasekl na 680 a dál už nechtěl slevit ani rupii. Nechtěl jsem se vzdát a akceptovat jeho cenu, tak jsem využil poslední možnost. Řekl jsem, že 680 rupií platit nebudu a sebral jsem se a odešel z obchodu ke svému kolu. Obchodník mě bedlivě sledoval a v momentě, kdy jsem se nasedl a chystal se odjet, mě zavolal zpět. Vítězoslavně jsem tedy vkráčel do obchodu a zaplatil 650 rupií. Večer mě ale radost z úspěšného nákupu přešla. Když jsem světlo nadšeně ukazoval otci Josephovi, komentoval zaplacenou částku slovy: „Cože?! Za tohle jsi zaplatil 650 rupií? Já jsem to moje koupil za 400 a svítí líp než to tvoje.“
Kde se stala chyba? Neznal jsem cenu zboží na trhu. 

Jiný příběh zase dopadl přesně opačně. V září jsem se rozhodl, že si na kolo pořídím zpětné zrcátko. Těsně před obchodem jsem se ale zarazil, zapomněl jsem se totiž někoho z kamarádů zeptat, kolik by taková věc mohla stát. Trochu jsem zauvažoval a rozhodl se, že pokud si prodavač řekne o více než 250 rupií (100 Kč), pokusím se cenu snížit. Vešel jsem tedy dovnitř, vybral si zrcátko, a když jsem se zeptal na cenu, prodavač si řekl o 55 rupií (20 Kč). Domníval jsem se, že jsem se přeslechl, tak jsem se zeptal znovu, ale opravdu to bylo jen 55 rupií. Tak jsem zaplatil a spokojeně odjel (montáž byla v ceně). To ukazuje na druhou skutečnost – i po několika měsících života v Indii mě občas překvapí, jak je něco laciné.

Jak jsem právě uvedl, částky, které zde platím, jsou občas tak nízké, že smlouvání je spíše bojem o moji čest než snahou ušetřit (kdybych vůbec nesmlouval, byl bych tu za chvíli všem pro smích). Extrémním příkladem je dohadování ceny s řidiči cyklorikši, kde se smlouvá opravdu o koruny. Zatímco běžná cena za jednu cestu Inda je dle vzdálenosti 10-20 rupií (4-8 Kč), mě – jako bělocha – samozřejmě nikdo za deset rupií svézt nechce. Přesto jsem už několikrát za 10 nebo 15 rupií jel. Nedávno se mi dokonce podařilo narušit jejich nepsanou dohodu o vyšších cenách pro turisty – první dva rikšáci mě za 15 rupií z nádraží odvézt odmítli, ale třetího už jsem přesvědčil, za což si samozřejmě vysloužil nadávky těch prvních dvou. Z toho jsem měl velkou radost, protože jsem si vzpomněl na hodiny ekonomie, kdy jsme se bavili o kartelu a o tom, jak je pro prodávající výhodné držet uměle ceny výše, ale nikdy to nebude fungovat, protože dříve nebo později se vždycky najde někdo, kdo to poruší (což byl v tomto případě můj rikšák). 

Pokud si po přečtení tohoto textu říkáte, že si zde smlouvání užívám, tak ale vězte, že opak je pravdou. Sice už mám docela přehled o cenách, ale smlouvání mě moc nebaví. Nedá se totiž nakupovat tak, že si vyberete zboží a pak začnete smlouvat. Musíte na to myslet už v průběhu nákupu. Pokud byste například obchodníkovi řekli: „Tyhle dvě košile se mi líbí, asi si vyberu jednu z nich“, nikdy neusmlouváte takovou cenu, jako když jste otrávení, zdá se, že nemáte o nic zájem a na všem najdete tisíc chyb. Nedávno jsem se rozčílil v jednom obchodě. Potřeboval jsem oblečení na zimu, tak jsem se rozhodl všechno nakoupit na jednom místě, abych usmlouval více. Měl jsem vybrané ponožky, spodní prádlo, pyžamo, košili a svetr, a když jsem chtěl začít smlouvat, prodavač mi sdělil, že nedává slevy. Chvíli jsem se s ním dohadoval, ale nedal mi ani rupii, tak jsem se naštval, řekl jsem mu, ať to všechno uklidí a začal jsem smlouvat jen o košili, což byl jediný kus oblečení, který jsem nutně potřeboval. Slevil mi 30 rupií, což mě naštvalo ještě víc, tak jsem odešel. Když jsem ale sedal na kolo, bylo mi líto toho času, který jsem tam strávil zbytečně a taky jsem si spočítal, že ta košile stála jen 160 Kč, tak jsem se pro ni vrátil. Když jsem si pak večer stěžoval otci Dilipovi, zvolal: „Do tohohle obchodu nikdy nechoď! Tam jsem byl jednou a nedal mi žádnou slevu. Tam už nikdy nevkročím!“ 

Smlouvání je pro mě tedy jakousi hrou, která už mě sice poněkud omrzela, ale hrát ji musím. Když se poštěstí, narazím na ziskuchtivého obchodníka, který mě považuje za neznalého turistu a klidně mě požádá o desetinásobek běžné ceny. Pak už se nejedná jen o moji čest, ale i o peněženku a smlouvání se opět věnuji naplno.

(v galerii je pár nových fotek)

Drahá jablka a laciné esemesky

Zdravím vás na konci zkouškového období z temného Golaghatu (máme už několik dní rozbitý generátor, takže si večer většinou užíváme nádhernou tmu). Za pár dní nám v Indii skončí školní rok a mně se nezadržitelně blíží prázdniny. I když v prosinci ještě budu mít dost co dělat, přiznám se, že na změnu režimu už se docela těším, protože poslední dny jsem měl dost práce. Také už mě na konci roku trochu unavovalo, když mi kluci, které jsem snad už definitivně naučil násobení, dělení a jiné „pokročilé“ matematické operace, občas tvrdí podobné nesmysly, jakože dvě mínus nula je nula apod. Na začátku týdne ode mě dostali páťáci slovní úlohu (učili se zrovna trojčlenku). Vzal jsem do ruky jednu skleněnou kuličku a řekl, že stojí 20 rupií. Pak jsem si jich do ruky nasypal víc a řekl, že mám v ruce kuličky za 180 rupií. Na můj dotaz, kolik jich mám v ruce, jsem se dozvěděl, že mám ve dlani 360 kuliček. Teprve, když jsem se zeptal, jestli si myslí, že se mi do ruky opravdu vejde víc než deset kuliček, uznali, že to asi nebylo správně. Podobné situace mě sice většinou pobaví, ale zároveň mi připomínají, že ve své snaze naučit kluky myslet, zatím poněkud selhávám.

Tento článek jsem se rozhodl věnovat nákupům, protože za více než čtyři měsíce už jsem tu přeci jen nějaké ty rupie utratil a posbíral jisté zkušenosti, o které se mohu podělit.

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že v Indii je pro Evropana obecně lacino. Většina zboží je zde lacinější nebo stejně drahá, jako u nás. Tužky pro děti kupuji za korunu kus (2-50 rupie), za pantofle pro jednoho prvňáka jsem zaplatil dvacku (50 rupií), tisícistránkový hindsko-anglický slovník mě stál asi 150 Kč a za stejnou cenu tu seženete pěknou bavlněnou košili. Na zboží, za které byste zde naopak zaplatili více než doma, narazíte poměrně zřídka. V tento moment mě napadá pouze toaletní papír (asi 15 Kč jedna role), jablka (60 Kč/kg), pivo (30 Kč/plechovka) a víno. Toto zboží je v Indii považované za luxusní artikly a kvůli jeho ceně si ho mohou dovolit jen bohatší Indové. Můžete si být stoprocentně jisti, že ze zhruba 150 obyvatel našeho areálu Don Bosco používá toaletní papír jen jeden a to já.

Jedna věc je v Indii ale extrémně levná, a sice služby. Indů je prostě hodně, většina jich je nevzdělaná, a tak nekvalifikovaná pracovní síla je zde opravdu hodně laciná. Pro příklad nemusím chodit daleko – v kuchyni máme dvě kuchařky, které žijí na hranici chudoby (dolar na den – pravdou ale je, že tu mají stravu a ubytování zdarma, takže na tom zas tak hrozně nejsou). Když jsem se jednou na začátku svého pobytu zeptal při snídani salesiánů, jestli si můžu půjčit nějaké nářadí, abych si zvýšil sedlo u kola, jen se tomu zasmáli a poradili mi, ať neztrácím čas hledáním nářadí, protože ve městě mi to sedlo zvednou za pět rupií (2 Kč). A pokud náhodou píchnete (což se mi zde stalo už šestkrát), v servisu vám to zalepí za 10 rupií (4 Kč). Na nízké ceny jsem si zde zvykl rychle – když jsem jednou potřeboval vyměnit ložiska v náboji předního i zadního kola, měl jsem sto chutí se se servismanem začít dohadovat, protože 70 rupií (28 Kč) za půlhodiny práce mi přišlo opravdu hodně drahé. Skutečnost, že mi to ráno opravoval kluk, který by měl správně být tak v páté třídě, v tomto článku rozebírat nebudu…

Podobně směšné částky, jako za opravu kola, zaplatíte například u holiče – 20 rupií, tedy 8 Kč. Také vlaková doprava je zde hodně laciná. V poměrně pohodlné Sleeper Class (lůžko) můžete urazit tisíce kilometrů za pár stokorun. Nevím, jestli jsem to už v některém ze článků uváděl, ale naše anglická škola Jivon Jyoti je soukromá, takže se platí školné. Jelikož je to ale škola pro chudé, platí se měsíčně 50 Kč (130 rupií). A za pronájem bambusového 1+1 nezaplatíte měsíčně víc než 160 Kč. Co mě ale pobavilo nejvíc, byla cena za službu jistého mobilního operátora, kterou používá jedna moje kamarádka. K předplacené sadě si v Indii většinou můžete koupit balíček volných SMS. Ona má ten nejdražší: za 40 rupií měsíčně (16 Kč), může poslat 15 000 SMS do všech sítí.

Co mě naopak na začátku mého pobytu poněkud překvapilo, byla pasivita některých prodavačů. Asámští obchodníci rozhodně nejsou zdaleka tak akční, jako jejich kolegové v jiných asijských zemích, kteří vás budou nahánět do svého obchodu, jen co vás zahlédli na ulici. Ještě mnohem horší je to u prodavačů-zaměstnanců. Ti mě občas nechají čekat, než si dopíšou esemesku. Někteří obchodníci mě zase překvapí svými chybami – věty typu „tyto slipy jsou docela drahé“ opravdu nepatří do slovníku správného prodejce.

Na všem se ale najde něco pozitivního. I díky asámským obchodníkům se v Indii naučím čekat. Naposledy jsem čekal před obchodem, kde vždy kupuji toaletní papír. Po deseti minutách už jsem asi působil poněkud nervózně, protože přišel majitel sousedního obchodu a sdělil mi, že prodavač, na kterého právě čekám, se šel pomodlit do mešity.

A jelikož právě nemáme proud a baterie mého notebooku ukazuje už je 14%, nechte mě nyní tento článek ukončit. Příště budu psát o smlouvání.

Život v Indii není pro každého

Tento týden jsem oslavil čtyři měsíce v Indii a je nejvyšší čas podělit se s vámi i o to, co jsem ve svých článcích dosud opomíjel. Ve snaze psát zajímavé a čtivé články jsem vynechával problémy a negativní věci, které mě zde samozřejmě také potkávají. Někteří by mi mohli závidět a mít pocit, jak si zde užívám. Tento článek je tedy o tom, v čem je život v Indii snazší a v čem náročnější než doma.

Odjet na rok do Indie pro mě znamenalo přerušit školu, práci a všechny další aktivity. Dalo by se říci, že můj český život je nyní tak trochu „stopnutý“ a do Indie jsem přijel oproštěný o všechny starosti, začít žít ještě jeden, „postranní, ale dočasný život“. To, že zde nemusím řešit otázky typu „mám správnou práci?“ nebo „co budu dělat po škole?“, je pochopitelně příjemné a je možné, že už takové období nikdy později nezažiju. Nechci svoji dobrovolnou službu přirovnávat k dovolené, (pracuji zde docela dost), přesto s ní má něco společného. Na dovolené také neřešíte to, čemu byste se museli věnovat doma, a proto na ni lidé rádi jezdí. To je také důvod, proč by se někteří dobrovolníci po návratu, kdy je čeká všechna domácí zakonzervovaná práce a starosti, nejraději vrátili zpět. (Ale stejně jako nemůžete být celý život na dovolené, nemůžete být ani celý život dobrovolníkem).

Mohl bych uvést další výhody, jako např., že je zde pro mě lacino, ale jelikož jste se o nich většinou dočetli v minulých článcích, zaměřím se tentokrát spíše na tu opačnou stránku.

Na prvním místě mě napadá strava. Sice nemám problémy s rýží, která je zde dvakrát denně, ale přiznám se, že na jídle už si zde většinou moc nepochutnám. Přestala mi totiž chutnat zelenina, která se k rýži podává (je to indická zelenina, nepodobá se ničemu, co jíme my). Kvůli tomu si dávám menší porce rýže a v konečném důsledku pak mám hlad (samotná rýže se zeleninou vám moc energie nedodá) a dojídám se sušenkami. Někdy je sice maso, ale zpravidla to jsou jen kosti a kůže (kachní křídla, krky apod.). Pouze když se něco oslavuje, bývá pěkné maso, to si pak naložím tolik rýže, kolik jsem doma nikdy nesnědl.
Pokud si říkáte, že si můžu občas něco sám uvařit, tak to není tak snadné. V kuchyni se vaří na ohni a jídlo se připravuje na zemi (včera jsem v jídle náhodou našel housenku). Navíc nevím, jaké bych zde sehnal ingredience – supermarkety sem ještě nedorazily. Nemluvě o tom, že kdykoli přijdu do kuchyně, necítím se tam úplně vítán.

Životní úroveň celkově (tedy i ta moje) je zde trochu někde jinde. Vynálezy typu pračka, vysavač, rychlovarná konvice a další zde ještě neznáme (byť v jedné bohaté rodině jsem pračku viděl). To pro mě jednoduše znamená, že si peru v ruce. Teď v zimě už je to v pohodě, ale v létě jsem se neustále potil a musel jsem si prát košile prakticky každý den.

Alespoň koupelnu mám novou a na indické poměry opravdu luxusní (s evropským záchodem). Sice občas neteče voda (o výpadcích proudu ani nemluvě), ale to jsem vyřešil velkým kýblem, ve kterém mám neustále nějakou rezervu. Voda teče jen studená, teplou jsem v Indii ještě nikde nezažil. 

Můj pokoj, stejně jako všechny ostatní v přízemí, je taková malá zoologická. Možná o tom napíšu samostatný článek. Najdete zde především ještěrky, myši, šváby a mravence (myši a šváby ale pouze v noci). Jednou jsem tu potkal dokonce dvě krysy, ale ty už nepřijdou, protože jsem je sledoval, a když jsem viděl, kudy se sem dostaly, cestu jsem jim zahradil. 

V našem areálu Don Bosco jsou ale hygienické podmínky obecně dobré. Voda se několikrát filtruje a nikdy jsem kvůli ní problémy neměl. O něco horší je to ve škole. Naše vesnické děti na hygienu ani lékařskou péči moc nedají. Můj zdravotní stav je ale dobrý – řeším zde spoustu drobných, ale žádné velké problémy.

Indický přístup ke zdraví obecně je ale hodně odlišný od toho našeho. Mám pocit, že Indové moc neznají pojem „klid na lůžku“. Náš boardingmaster totiž klidně nechá kluky s horečkou sedět ve studovně nebo plít záhonek. Protože i zdravotní péče obecně je trochu jinde než u nás, každou chvíli se dozvím, že někdo někde zemřel. Místní jsou na to ale zvyklí a moc to neprožívají. Otec Dilip v září pomáhal dostat tělo absolventa našeho učiliště z Gujaratu zpět do jeho vesnice. Když jsem se zeptal, co se mu stalo, dostalo se mi stručné odpovědi: „Prostě náhle onemocněl a zemřel. To se někdy stane.“
V září si ode mě náš boardingmaster půjčoval kolo, aby mohl jet na pohřeb svého dědečka. O dva dny později přišel znova, tentokrát mu prý zemřela teta. Ptal jsem se, jak k tomu došlo, a odpověděl mi: „Upadla a sousedi ji našli až ráno mrtvou.“ To, že není úplně normální, aby někdo upadl a zemřel a že ten pád mohl být důsledkem infarktu nebo mrtvice, byste vesnickým Indům nevysvětlili. Odpoledne byl pohřeb a život jde dál.
Nejsmutnější událost jsme ale zažili minulý čtvrtek. Zemřela nám totiž jedna dívka z první třídy. Smutné na tom je, že zemřela na žloutenku a zbytečně. Rodiče nemoc neznali a nevěděli, že ji musí odvést do nemocnice. Vzali ji jen k vesnickému bylinkáři, který jí pochopitelně nepomohl. Přestože jsem ji neučil, znal jsem ji a tak mě to docela zasáhlo. Paradoxně jsem ji necelé dva týdny před smrtí fotil na slavnostní banner ke Dni rodičů. Fotku jsme alespoň nechali vyvolat a ředitel ji odvezl rodině, aby na ni měli nějakou památku. Ve škole se ale jinak nic nezměnilo. Děti nadále o přestávkách řádí, co jim síly stačí a v její lavici sedí místo čtyřech dětí tři. Akorát na tabuli se změnil počet dětí ve třídě z 63 na 62…

Přestože už jsem trochu odbočil od tématu, o které jsem chtěl psát, i tohle je Indie. Pořád to u nás ale není jako v některých oblastech Afriky, kde na AIDS a další nemoci umírají lidé zřejmě mnohem více.

Co se týká mě, tak s nižším životním komfortem tady problémy nemám. Větší variabilita v jídle by mi sice nevadila, ale nad tím, že bych se občas stravoval v restauracích ve městě, jsem zatím neuvažoval. A kdybych mohl něco změnit, měnil bych spíše chování Indů na silnicích, než abych zbavoval svůj pokoj myší a švábů. Ti mě totiž na rozdíl od opilých řidičů ničím neohrožují.

Příběh ze zimní Indie

Skončil další týden a my jsme se v Indii opět přiblížili závěrečným zkouškám (začínají už za osm dní) a konci školního roku. Ve škole jsem byl tento týden jen jednou – tři dny byly plánované i neplánované prázdniny (toho jsme využili s kluky z intru k přípravě na zkoušky) a v pátek a sobotu jsem zůstal doma v posteli. V krku mě bolí tak, že každé polknutí je pro mě, jako kdybych polykal střepy, a protože vážím každé slovo, usoudil jsem, že opravdu nejsem schopen překřikovat čtyřicet uličníků při výuce angličtiny. Nemám tedy ani moc energie na psaní článku, ale popíšu jeden příběh z minulého týdne.

V neděli jsme v naší škole Jivon Jyoti slavili Den rodičů. Jelikož náš ředitel otec Anthony chtěl ukázat svoji školu v co nejlepším světle, muselo být všechno perfektní až dokonalé, takže jsme přípravou trávili opravdu hodně času a poslední tři dny se dokonce vůbec neučilo. Jedním z mých úkolů bylo připravit společně s jedním učitelem hlavní proslov. Napsali jsme ho v pátek a v sobotu jsem se dozvěděl, že ho nebudeme číst my, ale má ho přečíst někdo z dětí.
Ostatní učitelé v těchto situacích postupují zpravidla tak, že podobné záležitosti svěřují vždy těm stejným žákům. Proslovy vždy čte čtvrťák Mojesh, básně zase recituje Shanti nebo Rashmi. Tyto děti navíc vystupují ve většině představení, sebevědomí mají na rozdávání, a některé i díky tomu jsou už docela nafoukané.

Rozhodl jsem se tedy, že tentokrát bude proslov číst někdo, kdo se na pódium nikdy nedostal. Že dám jednou příležitost někomu průměrnému, kdo v miliardové Indii nikoho nezajímá. Vybral jsem čtvrťáka Edmona, o kterém jsem věděl, že dokáže vystupovat před lidmi a v této roli obstojí. Znal jsem i jeho rodinu, kterou jsme jednou navštívili. Rodiče jsou zemědělci a žijí jen z toho, co vypěstují. Přes den pracují na poli a v noci chrání rýžové pole před divokými slony.
Šel jsem se ho tedy zeptat, jestli chce zítra číst proslov. V ten moment mě ale uviděl můj kolega učitel, zděsil se a zvolal: „Toho ne, ten to nezvládne! Dáme to Mojeshovi!“ Já jsem už ale byl odhodlaný tentokrát to Mojeshovi nedat a prosadil jsem si, že to s ním aspoň zkusíme.

Když se Edmon dozvěděl, že bude číst proslov, úplně se rozzářil. Ten kluk dostal zřejmě poprvé takovouto šanci, byl za ni opravdu vděčný a rozhodl se ji chopit naplno. V momentě, když jsem mu podal text, aby ho zkusil poprvé přečíst, mi ale zatrnulo. Ten kluk četl opravdu příšerně, evidentně měl dyslexii, protože přeskakoval slova, zaměňoval písmenka a každé slovo opakoval pětkrát, než se vydal na další. Moje první reakce byla, že takto to zítra přečíst nemůže a musím to dát někomu schopnějšímu. Když jsem ale viděl jeho nadšení a jeho úžasnou snahu přijít na to, jak správně vyslovit další slovo, neměl jsem už to srdce mu ten proslov vzít. Nedokázal jsem mu říct, že čte opravdu hrozně a že to dostane někdo jiný.
Následující čtvrthodinu jsme strávili nacvičováním. Trochu se zlepšil, ale pořád to byla bída. Ostatní učitelé, kteří nás pozorovali, mě museli mít za blázna. Nechápali, proč ztrácím čas nacvičováním proslovu s klukem, který to stejně nepřečte, když Mojesh by to přečetl bez problémů napoprvé. Protože na Edmona už čekal otec, rozloučil jsem se s ním slovy, „je to velmi dobré, ale zítra to musí být dokonalé, takže to musíš ještě hodně hodně trénovat“ (už dříve jsem pochopil, že děti motivuje více pochvala než kritika, i když zdánlivě není na místě). Odpoledne mě ještě potkal ředitel a naznačil mi, jestli to nechci dát někomu jinému, protože tenhle kluk se mu nezdá dostatečně sebevědomý.

Večer jsem tedy šel spát s tím, že to bude propadák, ředitel bude naštvaný a učitelé mě budou mít za blbce, ale rozhodl jsem se, že to vezmu na sebe a Edmonovi už ten proslov nechám.

V neděli ráno Edmon přijel dřív, tak jsem si ho vzal stranou, že to ještě zkusíme trochu vylepšit. V momentě, kdy začal číst, mi ovšem spadla brada podruhé. Ten kluk se té šance chopil opravdu fantasticky. Nechápal jsem, co se stalo, ale on ten proslov přečetl naprosto plynule, bez jediného zaváhání (nacvičoval ho celý den a uměl ho téměř nazpaměť). Přiznám se, že v ten moment mě to opravdu dojalo. Pochopil jsem, že není co zlepšovat, protože on to četl lépe, než by to zvládli naši premianti. Zavolal jsem tedy mého kolegu, aby si proslov poslechl. Byl poněkud překvapený, ale uznal, že to je dobré a že mu to necháme. 

Jak už to ale někdy bývá, happy end se nakonec nekonal. Hodinu před začátkem akce si proslov přečetl náš ředitel, usoudil, že to není dobré a napsal ho celý znova. S úplně novým textem si Edmon samozřejmě nevěděl rady, takže proslov nakonec bez nějakého delšího nacvičování přečetl Mojesh. 

Tento příběh jsem se rozhodl popsat proto, že na jeho konci jsem byl svědkem něčeho, co už mě zde dříve párkrát zaujalo. Mám na mysli velkou morální vyspělost některých malých, chudých dětí. Mnohé z nich jsou mimořádně slušné, upřímné a spravedlivé, přestože nepocházejí ze zrovna ideálního prostředí (salesiáni mi občas vypráví, kolik je v některých vesnicích alkoholiků, gamblerů apod.). Když Edmon viděl, že si s novým textem neporadí, bez jakýchkoli emocí pravil: „Pane řediteli, já to bohužel přečíst nedokážu“ a předal papír Mojeshovi. Místo, abych já utěšoval jeho, že celodenní trénink přišel vniveč, utěšoval nakonec on mě.

Jediný, kdo tak byl v neděli zklamaný, byla jeho maminka. Její snaživý, ale podprůměrný syn, který opakoval třetí třídu, protože propadl ve všech předmětech, se tentokrát na pódium nedostal. 

Dodatek:
Přiznám se, že na té situaci nesu podíl já, protože jsem proslov mohl napsat dřív a dát ho řediteli s předstihem. Jelikož ale musel být v angličtině, tedy jazyce, kterému rozumělo zhruba pět z asi dvou set přítomných rodičů (ani těch pět anglicky mluvících mu ale nerozumělo – jejich angličtina na to nepostačovala), nepovažoval jsem obsah za tak důležitý. Fakt, že v angličtině byla ten den většina programu, komentoval jeden můj kolega slovy: „Budou (rodiče) prostě sedět a čumět jak opice, aniž by rozuměli jedinýmu slovu.“ 

A ještě jedna poznámka:
Článek jsem začal psát v sobotu, v neděli už je mi lépe, to jen abyste si nikdo nedělal starosti o moje zdraví. Akorát jsem dnes zjistil, že na sirupu proti kašli, který mi včera dali v lékárně, stojí, že je k prodeji výhradně na předpis registrovaného lékaře a chybí na něm dávkování…

V galerii se můžete podívat na pár nových fotek.