Jíme všechno

Tento příspěvek začínám psát už ve čtvrtek, protože jsem se právě vrátil s mnoha novými zážitky z mé první indické dovolené. Jak jsem zmínil před týdnem, hinduisté oslavují Durga Pudžu a prakticky všichni obyvatelé našeho areálu Don Bosco se sebrali a odjeli na čtyřdenní prázdniny domů. A protože mně se po téměř třech měsících strávených v našem placatém Asámu začalo stýskat po horách, vyrazil jsem do těch nejbližších, které jsou v sousedním Nagalandu. V neděli jsem tedy sbalil krosnu, vyhnal šváby z pohor a vydal se na cestu. (doporučuji se nejdříve podívat na fotky v galerii)

O tom, jak obtížně se moje cesta "rodila", si můžete přečíst níže. První nocleh mě čekal v Dimapuru, na „centrále“ zdejších salesiánů. Přiznám se, že jsem byl nakonec rád, že jsem poprvé autobusem nejel sám. Nejen že nás během dvouhodinové cesty třikrát kontrolovala policie, ale od svého průvodce jsem se dozvěděl například i to, že autobus má sice stanovený čas odjezdu, ale ve skutečnosti odjede teprve tehdy, když je plný, což může být někdy podstatně později.

V pondělí ráno se pak můj dočasný průvodce vydal zpět do Golaghatu a já jsem potkal první dva členy našeho týmu – Josepha (45), učitele v salesiánské škole a jeho syna Jacoba (23), který je ve dvanácté třídě. Když jsem se o Josephovi dozvěděl, že je šéfem skautů v Dimapuru, zajásal jsem, protože jsem doufal, že se od něj naučím spoustu nového. Společně jsme nasedli do jeho auta a vyrazili do Kohimy, kde jsme měli potkat posledního člena týmu. Tím byl Michael, čtyřiašedesátiletý šéf skautů v celém Nagalandu.

Přestože jsem zatím navštívil pouze Asám a Nagaland, můžu tvrdit, že druhý jmenovaný stát se od zbytku Indie v mnohém odlišuje. Zatímco někde obtížně hledáte Inda mluvícího anglicky, v Nagalandu mluví anglicky všichni. Zatímco ve většině států se ženy zahalují a nosí převážně sárí, v Nagalandu jsem potkával ženy tílku a krátkých trenkách. Přiznám se, že na tradiční indické oděvy už jsem si natolik zvykl, že jsem tím byl docela šokován. Teprve v Nagalandu jsem si tak vzpomněl na slova mých přátel, že Indie je každých 200 kilometrů jiná

.

Když nás Michael vítal ve svém domě, uvědomil jsem si ale další věc, o které mě poučili salesiáni – Naga (obyvatelé Nagalandu) jsou pověstní tím, že snědí všechno, co se hýbe. Ostatně Jacob mi později po sklenici silného piva řekl: „We Nagas eat everything. We eat every meat. We eat snakes, rats, birds, everything. Only one exception. We don’t eat human meat. We are not canibals.“ (My Naga jíme všechno. Jíme jakékoli maso – hady, krysy, ptáky, prostě všechno. Pouze s jednou výjimkou. Nejíme lidské maso. Nejsme kanibalové.) A tak se stalo, že jsem dostal oběd, který prostě smrděl. Jelikož jsem ale měl hlad, všichni ostatní to s chutí jedli a přidávali si a k tomu jsem nechtěl urazit šéfa skautů tím, že si nedám jídlo, které mi připravil, zacpal jsem si nos a pustil se do toho. Nakonec jsem většinu snědl a u zbytku jsem se vymluvil na pálivost.

Horší ale bylo, že jsem pomalu začínal mít pochybnosti o schopnostech a znalostech svých průvodců. Jednak jsem začínal být nervózní, protože jsem neměl spacák a nevěděl jsem, jestli budeme spát na nějaké chatě nebo venku (poslední informace, kterou jsem totiž dostal, byla, že to bude jen jednodenní trek). A hlavně mi nikdo nedokázal říct, kolik může být nahoře stupňů. Všichni říkali, že tam bude velká zima, jenže pro Indy je velká zima už 18°C. Taky jsem zjistil, že Joseph v Dzukou Valley nikdy nebyl. Všechno vyvrcholilo v momentě, kdy jsme se zvedli, že vyrazíme a v tom se Michael zarazil a zeptal se Josepha: „Jídlo – máš nějaký?“ A Joseph nato: „Vůbec nic.“ Měl jsem sice zásobu sušenek a sojových suků (poctivě dovezených a vyšetřených z Čech, jakožto tradičního outdoorového pokrmu), ale pochopil jsem, že na tyto průvodce se spoléhat raději nebudu a nechal jsem si tedy podrobně vysvětlit, co nás čeká. V plánu tedy bylo dojít na jistou horskou chatu, kde si necháme uvařit rýži a k tomu si připravíme vlastní zeleninu, kterou koupíme cestou ve městě. Dále jsem usoudil, že by nahoře nemělo být v noci méně než 10°C, což bych zvládl i při noclehu venku se třemi dekami, které jsem si raději vzal z Dimapuru (samozřejmě jsem je tam zapomněl dnes vrátit, takže je mám teď v pokoji v Golaghatu…).

No a pak jsme vyrazili. Čekal nás ještě kus autem, který jsme si ale patřičně užili. Silnice byla místy zavalená sesuvy půdy, jinde zase vozovka sama klesla. Poslední úsek byl tak špatný, že by mě vůbec nenapadlo se na takovou cestu autem vydat. Jednalo se o strmé stoupání na kamenité cestě. Josephovo vozítko už takovou zátěž odmítalo a často jsme museli tlačit. Teprve, když jsem namítl, že motor, který byl umístěn pod sedadlem spolujezdce, mě začíná nesnesitelně pálit do zadku, Josephovi svitlo. „Voda! V chladiči není voda! Tak proto to nejelo!“, zvolal. Jelikož zrovna pršelo, Jacob nachytal z jednoho potůčku trochu dešťové vody a za chvíli jsme jeli dál.

Po chvíli jsme tedy dorazili k místu, odkud už jsme opravdu museli po svých. Musím říct, že v prvním stoupání jsem obdivoval Michaela, který přes svůj věk na tom byl fyzicky opravdu velmi dobře. Kolem třetí hodiny jsme se dostali do sedla a otevřel se nám pohled na Dzukou Valley. Popisovat krajinu slovy nemá smysl, podívejte se na fotky. Trochu mi to připomínalo skotské kopečky, akorát o dva tisíce metrů výš.

V šest hodin už byla naprostá tma a na cestu nám svítil měsíc. Moje lenost vyndat si čelovku se mi málem vymstila. Když jsem přehlídl díru na cestě, byl jsem rád, že jsem skončil jen s odřenou holení. V půl sedmé jsme byli na chatě, kde nás čekalo první překvapení. Nikdo tam nebyl. Všechno bylo zamčené a otevřená byla jen jedna prázdná místnost pro přespání. Michaela to poněkud zarazilo, ale ne nadlouho. U ohniště někdo nechal pytlík s rýží, já jsem poskytl ešus, mačetou se naštípalo dříví a začali jsme vařit. Věděl jsem, že Indové nelitují času stráveného přípravou jídla, ale že nám bude vaření trvat dvě a půl hodiny, mě poněkud vyvedlo z míry. Moje komentáře, že my do hor bereme takové jídlo, které nabízí kompromis mezi minimální hmotností, maximální energetickou hodnotou a akceptovatelnou chutí přišly příliš pozdě. Indové znají pouze jedno kritérium – chuť.

V noci se ukázalo, že jediný, kdo má s sebou spacák je Michael a pro změnu jediný, kdo měl karimatku, jsem byl já. Jelikož ale nebylo méně než 10°C, zabalen do třech dek jsem se spokojeně prospal až do rána.

Druhý den jsme se bez batohů vydali na průzkum Dzukou Valley. Jak jste asi poznali z mého dosavadního vyprávění, první den byl poněkud rozpačitý – přístup indických skautů a českého outdooristy byl opravdu hodně odlišný (věděl jsem, že Indové běžně vyhazují odpadky z okna auta, ale u skautů mě to poněkud překvapilo). Druhý den už ale obě strany věděly, co mohou od té druhé čekat a nakonec jsme si velice dobře porozuměli. Od Michaela jsem se tak dozvěděl například to, že má třináct dětí (poslední měl v šedesáti a je to moc milá čtyřletá holčička). To se mi opravdu líbilo, a tak jsem mu odpustil to, že jsme se ztratili a museli jsme jít dvakrát zbytečně asi sto metrů potokem. Jelikož Indové šli celou cestu v botách, ve kterých se chodí v Praze na diskotéku, měli je od prvního dne permanentně promočené, a tudíž se do vody nezuli. Já jsem chtěl svoje goretexové pohory uchovat suché, takže jsem šel bos. Jelikož jsem si ale o ostrý kámen rozsekl kůži na patě, neukázalo se to jako dobré řešení. Zpátky už jsem tedy šel v botách, takže jsem měl nakonec nejen zraněnou patu, ale i mokré boty (sušil jsem je pak dva dny).

Když jsme dorazili zpátky na chatu, Jacob vyryl svoje jméno na stěnu (Michael mu pomohl najít volné místo, zřejmě další indický zvyk), nahodili jsme batohy a vydali se zpět. Třetí noc byla plánována v Michaelově domě. Těšil jsem se, že budu konečně spát pod jednou střechou s domorodci a dozvím se něco nového o kultuře Naga. Bohužel se ukázalo, že Michael má bratra – úspěšného podnikatele – a dohodl mi nocleh v jeho domě. Noc jsem nakonec strávil v luxusním pokoji s úžasnou vyhlídkou na celé město. 

Ráno jsme si ještě prošli Kohimu, navštívili rodinu, která se živí výrobou rýžového piva – oblíbené místní speciality a taky Josephovu sedmadevadesátiletou tetu. A pak už nastal čas se s Michaelem rozloučit a vydat se na cestu zpět. Jelikož se o mě celou dobu pěkně staral a i za krátký čas jsme se spřátelili, chtěl jsem mu něco věnovat. Nic jsem sebou ale neměl a jediné co mě napadlo, byla lahev kvalitního alkoholu. Od Josepha jsem se ale dozvěděl, že s ním měl v minulosti problémy. Jelikož nebyl čas něco vymýšlet ani shánět, řekl jsem mu, že pak mu můžu dát už jedině peníze (měl s péčí o mě spojené jisté náklady) a Joseph s tím souhlasil. Nakonec jsem se rozhodl, že mu zkusím dát tisíc rupií (400 Kč – vám se to asi zdá málo, ale například pro Josepha by to byla asi třetina jeho měsíčního platu) a pokud to nepřijme, věnuju mu na památku svoji čelovku. Dopadlo to, jak jsem čekal – peníze nepřijal, ale z čelovky měl ohromnou radost. V naší části Indie totiž čelovky vůbec neznají a kdekoli se s ní ukážu, všichni ji obdivují. Kvůli výpadkům proudu tady totiž každý Ind má svoji baterku, ale čelovka by se jim samozřejmě hodila mnohem víc. Na jednu stranu jsem tedy byl moc rád, že si nevzal peníze, protože jsem se přesvědčil o tom, jaký je to dobrý člověk, na druhou stranu se přiznám, že mi ta čelovka docela schází. Hodně jsem ji tu totiž používal. Například pod moskytiéru teď musím lézt večer po tmě.

Kolem poledne jsme se tedy z Kohimy vydali zpět do Dimapuru. Plán byl, že pojedu zpátky busem, ale přijeli jsme pozdě. Protože v provinciálním domě (salesiánská centrála) pro mě neměli pokoj, ubytoval mě Joseph u sebe doma. Když jeho žena začala vařit večeři, šel z kuchyně tak neskutečný zápach, že se mi dělalo na zvracení, a tak jsem byl rád, že mě vzal Jacob na návštěvu za kamarády. Ti byli celí šťastní, že se dozvěděli něco nového o exotické zemi kdesi daleko. Bylo to šest studentů – vysokoškoláků, nikdo z nich ale neměl počítač ani internet, takže jejich přístup k informacím byl poněkud limitovaný. Večer jsme se vydali na vycházku po okolí. Když jsme šli kolem hinduistického pohřebiště, vyprávěl mi Jacob nejstrašidelnější vzpomínku z jeho dětství. V sousedství prý zemřel jeden voják, hinduista. Hinduisté pálí těla zemřelých na hranici, a protože tento pohřeb byl velká událost, šli se na něj podívat i kluci. Sledovali, jak tělo hoří, když v tom mu najednou explodovala hlava (slyšel jsem o tom dříve, správně měli nebožtíkovi rozbít kamenem lebku, protože jinak se začne vařit mozek a hlava může explodovat). Kluky to evidentně docela poznamenalo, protože i mnoho let poté bylo vidět, že si to pamatují, jako by to bylo včera.

Druhý den mě pak kluci pozvali na indickou zabijačku. S Josephem jsme si dali nějaké vařené vepřové vnitřnosti a silné indické pivo a potom mě odvezl na autobus (alkohol za volantem je v Indii bohužel velký problém, ale Josephovi bych to asi nevysvětlil). Na nádraží mi ještě sdělil, že odpoledne pojede rybařit. Zeptal jsem se tedy, jestli budou chytat na udici nebo do sítě. Jeho odpověď zněla: „We use small bombs. You throw them into water and fish will come out.“ (Používáme bomby. Hodíš ji do vody a ryby samy vyplavou.). Na černém trhu prý není problém je sehnat.

A tak jsem se rozloučil s kulturou kmene Naga a vydal se zpět do Golaghatu. Můžu říci, že žít několik dní v jiné kultuře je zážitek, který stojí za to, a na některé okamžiky si zřejmě budu pamatovat ještě hodně dlouho. Zadarmo to ale rozhodně nebylo. Když si vzpomenu na smrad v kuchyni, dělá se mi ještě teď špatně. Přestože jsem zdaleka nejedl všechno, co mi moji hostitelé připravili, přivezl jsem si bolesti žaludku a druhý den po návratu jím stále jen rýži a banány, jsem celý zesláblý a poprvé jsem kvůli tomu vynechal školu (v pátek jsem tam byl a ve třídě mi chybělo 22 dětí, takže se stejně učit nedalo). Rozhodne-li se člověk žít s jinou kulturou, musí počítat s tím, že na svých hostitelích bude plně závislý. Nejen, co se týká jídla, ale životních podmínek obecně a věřte mi, že mohou být opravdu výrazně odlišné od toho, na co jsme zvyklí z domova.

Přestože mi tedy momentálně moc dobře není, nelituji, že jsem se na svoji první krátkou dovolenou vydal. Odnáším si zážitky, které bych jako běžný turista nikdy nezískal.

Dodatek:

Detailů o tom, jak jsem svoji cestu dohadoval, jsem vás chtěl původně ušetřit. Jelikož to ale pěkně ilustruje, jak je občas náročné v Indii něco dohodnout, můžete si níže přečíst, jak to probíhalo.

Dva týdny před odjezdem:
Začínám od místních zjišťovat, jestli je pro mě bezpečné jet sám do Nagalandu. Většinou říkají, že ano. Jdu tedy za naším otcem Rajeshem, jestli mě pustí. Ten za mě nechce mít zodpovědnost (když se dozvídá, že chci do hor), tak mě odkazuje na otce Joseho (druhý nejvýše postavený salesián v provincii), abych si to dohodl s ním.

Deset dní před odjezdem:
Dovolal jsem se otci Josemu. Jelikož se známe z Prahy, nadšeně říká, co všechno pro mě zařídí. Že budu bydlet v Kohimě (hlavní město Nagalandu) u salesiánů a zajistí mi průvodce do Dzukou Valley, které jsem chtěl navštívit.

Dva dny před odjezdem ráno:
Volám opět otci Josemu. Je zaražený, evidentně zatím nic nezařídil. Říká, že budu tři dny v Kohimě a zkusí zajistit jednodenní výlet do Dzukou Valley.

Dva dny před odjezdem večer:
Volám opět otci Josemu. Říká, že mám v neděli přijet za ním busem do Dimapuru (je to po cestě do Kohimy), tam přespím do pondělí a pak uvidíme, co dál. Ptám se na Dzukou Valley kvůli vybavení, říká, že to zkusí zařídit.

Hodina před odjezdem:
Otec Jose volá našemu Rajeshovi, aby mě neposílal samotného busem, že to pro mě není bezpečné. Jelikož se zrovna oslavuje posvícení, otec Rajesh mi říká, že mám počkat až skončí program a pak uvidíme. 

Dvě hodiny po plánovaném odjezdu:
Začínám se loučit se svojí dovolenou a uvažuju, co budu dělat čtyři dny v prázdném areálu, když v tom za mnou přijde otec Rajesh s tím, že se mám hned sebrat a vyrazit na bus spolu s jedním Indem, kterého mi sehnal jako doprovod.