Seriál o indické škole (díl druhý): Nazpaměť!

Zdravím vás při čtení druhého příspěvku o naší škole. Minule jste se dozvěděli o našich učitelích, tento text bude o jejich výukových postupech. 

Výuka v naší škole (píšu o naší škole, ale ve všech školách, které jsem navštívil je to stejné a i dobrovolníci z jižní Indie měli úplně stejné postřehy) by se dala charakterizovat dvěma výrazy: bezmyšlenkovité opakování po učiteli a memorování.

Mezi učiteli je velmi oblíbený postup, kdy čtou slovo po slovu text z učebnice, a třída každé slovo opakuje. Pokud byste se kdykoli postavili před naši školu, mohli byste jistě alespoň z jedné třídy slyšet např.: učitel: „In“, třída zařve: „In“, učitel: „India“, třída zařve: „India“, učitel: „there“, třída zařve: „there“, učitel: „are“, třída zařve: „are“… a takhle to pokračuje třeba deset minut, než se přečte celý text. Na to, jak je takováto výuka efektivní, si asi uděláte názor sami. Děti při tom nemusí myslet, prostě jen vykřiknou, co zrovna slyšely, a vůbec nevnímají smysl čteného textu. Když tedy přečtete větu, že „Gandhi Jayanti je oslava narozenin Mahathmy Gandhiho“ a následně se jich zeptáte, „oslava čích narozenin je Gandhi Jayanti?“, nikdo nebude vědět odpověď.

Druhý stěžejní pilíř zdejší výuky je memorování, tedy učení se látky nazpaměť. Sousloví „make  them by heart“ (v indické angličtině to znamená „nech je to naučit zpaměti“) zůstane ještě hodně dlouho vryto v mé mysli, protože ho slyším opravdu velmi často. Když jsem měl suplovat v třídě jednoho učitele a ptal jsem se, co mám probrat, zpravidla otevřel učebnici, ukázal někam prstem a řekl: „Make them by heart this one“ (Tohle je nech naučit zpaměti). Ať už se jedná o hodinu matiky nebo anglické gramatiky, děti se zbytečně často učí nazpaměť složité definice (kterým vůbec nerozumí), básničky a všechno, u čeho to dává i nedává smysl. Na začátku týdne jsem suploval ve druhé třídě a ptal jsem se dětí, co dělaly minule. Dozvěděl jsem se, že se učí nazpaměť text na straně X. Jednalo se o cvičení, kde měly děti uspořádat zpřeházené věty tak, aby tvořily příběh. Učitel už ale zřejmě neměl sílu učit, a tak vybral první text, který mu přišel pod ruku (básničky už došly) a dal ho dětem k naučení. Jelikož při memorování se děti neučí myslet, dochází pak k situacím, kdy třeťák napíše do testu k definici přídavného jména: „Pronoun is a word used instead of a noun to avoid its repetition.“ (zájmeno je slovo používané místo podstatného jména, aby se vyhnulo jeho opakování). Jelikož tomu, co napsal, nerozumí, o tom, že právě místo definice přídavného jména napsal definici zájmena, se dozví, až když dostane opravený test (pokud si říkáte, že mu musí být divné, že definice přídavného jména začíná slovem „zájmeno“, tak vězte, že nebude, a to právě proto, že takto myslet nedokáže). A to, že děti neumí myslet, je opravdu problém. S jedním druhákem z mého intru jsme se učili dělení. Nejdřív jsem mu vysvětlil, co dělení vůbec znamená, a pak jsme se učili dělit dvouciferná a následně tříciferná čísla. Když jsem ale pak viděl jeho čtvrtletní test, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Všechna dělení dvouciferných čísel měl špatně a všechna tříciferná měl vydělená správně. Když jsem se ho ptal, jak je to možné, řekl, že dělení dvouciferných zapomněl, protože jsme to dělali před delší dobou. Když jsem namítl, že je to stejné jako tříciferná, akorát je to kratší, řekl, že to ho nenapadlo.

Mám tedy v plánu, že v druhé polovině mého zdejšího působení (školní rok zde začíná na konci ledna) nebudu děti učit jen angličtinu, ale také myslet.

Pokud bych v naší škole sám neučil, ale byl jen vnějším pozorovatelem, na tomto místě bych zřejmě článek ukončil s konstatováním, že výuka v indické škole je opravdu tragická a děti se vůbec nic nenaučí. Jelikož v ní ale učím každý den a vyzkoušel jsem si výuku téměř všech předmětů ve všech třídách, s politováním musím konstatovat, že v některých třídách se mi zatím žádné lepší než indické výukové postupy aplikovat nepodařilo. Pokusím se popsat výuku prvouky v naší první třídě, kde je 63 žáků. V ČR by se dala nasimulovat zhruba takto: vezměte 5 dětí asijských imigrantů, kteří právě přiletěli a neumí česky. Dále navštivte 3 průměrné základky a v první, druhé a třetí třídě vyberte 4 aspoň trochu zlobivé děti. Navštivte zvláštní školu a v první třídě náhodně vyberte 10 dětí. Zbytek doplňte romskými dětmi. No a nyní všechny tyto děti posaďte do jedné třídy a zkuste je něco učit. Myslím, že to dobře charakterizuje, co tady každý den zažíváme my. Někteří prvňáci neumí anglicky, takže mi nerozumí. Zatímco některé děti mají doučování a látce rozumí, jiné ji nepochopí, ani kdybych je doučoval celé odpoledne. Jsou tak mezi nimi ohromné rozdíly ve znalostech i ve věku. Takováto třída se prostě nedá učit tak, jak jsme zvyklí z našich škol. 

Já jsem opravdu rád za to, že třetí třída, kde učím angličtinu, je méně početná (40 žáků) a relativně poslušná. Díky tomu se snažím učit co nejvíce „po česku“. V poslední době se mi dokonce zdá, že začínám zaznamenávat drobné úspěchy. Když jsem v poslední hodině kontroloval domácí úkol, nemělo ho jenom 14 dětí (což je zlepšení). Těm čtrnácti jsem dal trest a druhý den ho mělo dvanáct z nich, což mě příjemně překvapilo (z těch dvou mi jeden přinesl ke kontrole sešit svého souseda, který psal stejný trest a zapomněl jsem mu ho odfajfkovat, za což si vysloužil další trest, který tentokrát dobrovolně napsal ještě ten den ve škole, protože za podvádění jsem mu hrozil trestem od ředitele.)

Pokud jste dočetli až sem, asi mi věříte, že výuka v indické škole je někdy opravdu velmi zajímavá. Přesto moje třeťáky učím rád. Suplování v ostatních třídách už mě baví méně, ale vždycky to nějak zvládnu. A když už jsem unavený, protože učím pátou hodinu v kuse, děti neposlouchají a z okolních tříd jde takový hluk, že není slyšet vlastního slova, v klidu si sednu za stůl, otevřu učebnici, najdu aktuální text a zařvu: „In India“, děti zařvou: „In India“, já: „many people“, děti: „many people“, já: „are farmers“, děti: „are farmers“... Někdy to prostě jinak než po indicku nejde.