Seriál o indické škole (díl první): Indický učitel? Dva dolary na den.

V Indii jsme vstoupili do posledního čtvrtletí školního roku, a tak se konečně hlásím se seriálem článků o naší škole. Budou celkem tři – v prvním se dozvíte něco více o našich učitelích, druhý bude o jejich učebních postupech a indických učebnicích a poslední o našich dětech a jejich přístupu ke studiu.  Na úvod bych rád upozornil, abyste to, o čem budu psát, nevztahovali na celou Indii. Píšu o malé vesnické škole pro chudé děti, jejichž rodiče jsou většinou negramotní. I když některé věci budou podobné, je zřejmé, že ve velkých městech budou školy s úrovní výrazně odlišnou.

(Poznámka pro snazší orientaci v textu: já učím ve škole Jivon Jyoty, kde je šest tříd (Nursery až čtvrtá třída), šest učitelů a ředitelem je otec Anthony. V druhé škole – Rangajan School – jsou téměř všechny třídy až do desítky, více učitelů a ředitelem je otec Joseph. Fotky obou škol jsou v galerii.)

Rád bych začal větou, kterou pronesl otec Joseph jednou při diskuzi během večeře: „Actually, in my school no one is qualified.“ Tím popisoval situaci, že žádný z jeho učitelů nemá dostatečnou kvalifikaci na to, aby mohl učit. V Indii platí, že učitel by měl mít alespoň bakalářské vzdělání a k tomu roční pedagogický kurz zakončený zkouškou. Takového učitele jsem tady ale zatím potkal jen jednoho. V praxi to pak vypadá tak, že většina našich učitelů má jen tzv. Higher Secondary (něco jako naše střední škola, ale jen na dva roky) a bakaláře má málokdo. Jsou ale i tací, kteří nemají ani Higher Secondary. Např. Joseph, o kterém jsem psal v posledním článku, je učitelem, přestože má jen základku.

Nevím, jak vyučují kvalifikovaní učitelé, ale u nás je to bohužel docela bída. Jednou jsem byl v hodině matiky v první třídě a děti se zrovna učily porovnávat čísla. Takový ten „zobáček“ větší/menší, určitě víte, o čem mluvím. Problém byl, že matikář je to učil přesně opačně. Nejdřív jsem mu tedy naznačil, že u nás to píšeme obráceně, na což jen pokynul hlavou a pokračoval ve výkladu. Pak jsem si ho vzal stranou a ukázal mu vzor v učebnici, ale ani to nepomohlo. Moje odhodlání zamezit tomu, aby se to děti naučily špatně, bylo ale velké, tak jsem mu to znova zmínil a nakonec to pochopil a řekl, že to zřejmě má být obráceně. Jiný učitel zase ve třetí třídě přečetl úlohu – Ram dal 1/5 svého majetku manželce a 2/5 dětem. Kolik majetku rozdal celkem? – naklonil se ke mně a zeptal se: „Tohle je na odčítání, ne?“. Další příhodu mi vyprávěla Janka. Zjistila, že děti mají v sešitech, že Saúdská Arábie leží v Severní Americe. Šla tedy za příslušným vyučujícím, který ji ale potvrdil, že je to správně. Následně se ve sborovně rozpoutala debata o tom, kde tato země leží. Polovina učitelského sboru tvrdila, že v Severní Americe, druhá polovina přiznala, že neví… (Saúdská Arábie leží v Asii). A takhle bych mohl pokračovat. 

Nechtěl bych ale, aby to vyznělo tak, že učitele kritizuju. Rozumím si s nimi, mám je docela rád a snažím se jen popsat realitu. Oni prostě učí tak, jak sami umí. Za svoji náročnou práci si vydělají zhruba dva dolary denně, což i na Indii není mnoho. Učitelé na státních školách mají zhruba šestkrát tolik a žijí si velice dobře. Ze všech stran ale slýchám, že úroveň na státních školách je velmi špatná a nemám moc důvod tomu nevěřit (proč by rodiče dobrovolně platili za soukromou školu, kdyby státní byla lepší a zdarma).

Druhým faktem je, že oni to nemají vůbec lehké. Většina našich učitelů učí šest někdy i sedm hodin denně (od pondělí do soboty). Jelikož jsou za den jen dvě přestávky, jakákoli příprava na hodinu nepřipadá v úvahu. Stejně tak opravování sešitů nebo domácích úkolů je problém – pokud se to nestihne v příslušné hodině, učitel prostě nemá kdy to dodělat (mluvím z vlastní zkušenosti – jednou jsem celý den suploval, a když šli všichni ve dvě hodiny domů, přede mnou se tyčilo 100 sešitů čekajících na opravení). V praxi pak často výuka vypadá tak, že učitel přijde do hodiny, udělá s žáky dvě cvičení z učebnice a hodina je u konce. Když je unavený, nechá je nazpaměť učit básničku (kterých je v učebnicích plno) nebo jen čte text a nechá děti opakovat.

Přestože někteří učitelé evidentně mají snahu něco děti naučit, jiní přistupují k výuce opravdu velmi laxně. Jeden vyučující je zřejmě alkoholik, což se projevuje tak, že občas do školy vůbec nepřijde. Ředitel je sice naštvaný, ale to je asi tak všechno. Přestože občas chybí i dvakrát do týdne, o své místo se evidentně bát nemusí.  Mě se jeho absence týká tak, že pak celý den supluji v jeho hodinách. O tom, proč mě suplování nebaví, jsem psal už dříve. Zde je to ještě umocněné tím, že se jedná o předměty, které nepatří mezi mé oblíbené. 

Nejvíc mě ale příslušný učitel rozčílil ve chvíli, když jsem zjistil, že během čtvrtletních testů na deset minut odešel ze třídy, ve které měl dozor a kde zrovna žáci psali můj test z angličtiny. Když jsem se ho zeptal, jestli se nebojí, že všechno opíšou, odpověděl mi, že to určitě ne. Přitom sám vím, že při testu stačí na chvíli otočit hlavu a děti už začnou opisovat.

Tolik tedy krátký úvod k našim učitelům. Jak jsem psal, nemají to lehké. Nejen, že učí celý den, ale většina z nich má ještě odpoledne spoustu doučování. Za to všechno dostávají mzdu, která jim příliš pohodlný život neposkytuje. A pokud se mladý ambiciózní učitel rozhodne získat potřebnou kvalifikaci a ucházet se o místo učitele ve státní škole, narazí na indický problém číslo jedna, jímž je korupce. Schází mu totiž 800 000 rupií (320 000 Kč) na úplatek, bez kterého místo nikdy nedostane (800 000 rupií je zhruba padesát jeho budoucích měsíčních platů).

Aby to ale nekončilo smutně, rozloučím se zážitkem ze čtvrtečního odpoledne. V polovině října se nám zde konečně začíná mírně ochlazovat. Přes den je sice ještě vedro, ale večer už je příjemně. Ve čtvrtek jsem přišel do studovny a dva malí kluci tam seděli ve svetru, protože jim byla zima. Vtipné na tom je, že v té studovně bylo 27°C.