Drahá jablka a laciné esemesky

Zdravím vás na konci zkouškového období z temného Golaghatu (máme už několik dní rozbitý generátor, takže si večer většinou užíváme nádhernou tmu). Za pár dní nám v Indii skončí školní rok a mně se nezadržitelně blíží prázdniny. I když v prosinci ještě budu mít dost co dělat, přiznám se, že na změnu režimu už se docela těším, protože poslední dny jsem měl dost práce. Také už mě na konci roku trochu unavovalo, když mi kluci, které jsem snad už definitivně naučil násobení, dělení a jiné „pokročilé“ matematické operace, občas tvrdí podobné nesmysly, jakože dvě mínus nula je nula apod. Na začátku týdne ode mě dostali páťáci slovní úlohu (učili se zrovna trojčlenku). Vzal jsem do ruky jednu skleněnou kuličku a řekl, že stojí 20 rupií. Pak jsem si jich do ruky nasypal víc a řekl, že mám v ruce kuličky za 180 rupií. Na můj dotaz, kolik jich mám v ruce, jsem se dozvěděl, že mám ve dlani 360 kuliček. Teprve, když jsem se zeptal, jestli si myslí, že se mi do ruky opravdu vejde víc než deset kuliček, uznali, že to asi nebylo správně. Podobné situace mě sice většinou pobaví, ale zároveň mi připomínají, že ve své snaze naučit kluky myslet, zatím poněkud selhávám.

Tento článek jsem se rozhodl věnovat nákupům, protože za více než čtyři měsíce už jsem tu přeci jen nějaké ty rupie utratil a posbíral jisté zkušenosti, o které se mohu podělit.

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že v Indii je pro Evropana obecně lacino. Většina zboží je zde lacinější nebo stejně drahá, jako u nás. Tužky pro děti kupuji za korunu kus (2-50 rupie), za pantofle pro jednoho prvňáka jsem zaplatil dvacku (50 rupií), tisícistránkový hindsko-anglický slovník mě stál asi 150 Kč a za stejnou cenu tu seženete pěknou bavlněnou košili. Na zboží, za které byste zde naopak zaplatili více než doma, narazíte poměrně zřídka. V tento moment mě napadá pouze toaletní papír (asi 15 Kč jedna role), jablka (60 Kč/kg), pivo (30 Kč/plechovka) a víno. Toto zboží je v Indii považované za luxusní artikly a kvůli jeho ceně si ho mohou dovolit jen bohatší Indové. Můžete si být stoprocentně jisti, že ze zhruba 150 obyvatel našeho areálu Don Bosco používá toaletní papír jen jeden a to já.

Jedna věc je v Indii ale extrémně levná, a sice služby. Indů je prostě hodně, většina jich je nevzdělaná, a tak nekvalifikovaná pracovní síla je zde opravdu hodně laciná. Pro příklad nemusím chodit daleko – v kuchyni máme dvě kuchařky, které žijí na hranici chudoby (dolar na den – pravdou ale je, že tu mají stravu a ubytování zdarma, takže na tom zas tak hrozně nejsou). Když jsem se jednou na začátku svého pobytu zeptal při snídani salesiánů, jestli si můžu půjčit nějaké nářadí, abych si zvýšil sedlo u kola, jen se tomu zasmáli a poradili mi, ať neztrácím čas hledáním nářadí, protože ve městě mi to sedlo zvednou za pět rupií (2 Kč). A pokud náhodou píchnete (což se mi zde stalo už šestkrát), v servisu vám to zalepí za 10 rupií (4 Kč). Na nízké ceny jsem si zde zvykl rychle – když jsem jednou potřeboval vyměnit ložiska v náboji předního i zadního kola, měl jsem sto chutí se se servismanem začít dohadovat, protože 70 rupií (28 Kč) za půlhodiny práce mi přišlo opravdu hodně drahé. Skutečnost, že mi to ráno opravoval kluk, který by měl správně být tak v páté třídě, v tomto článku rozebírat nebudu…

Podobně směšné částky, jako za opravu kola, zaplatíte například u holiče – 20 rupií, tedy 8 Kč. Také vlaková doprava je zde hodně laciná. V poměrně pohodlné Sleeper Class (lůžko) můžete urazit tisíce kilometrů za pár stokorun. Nevím, jestli jsem to už v některém ze článků uváděl, ale naše anglická škola Jivon Jyoti je soukromá, takže se platí školné. Jelikož je to ale škola pro chudé, platí se měsíčně 50 Kč (130 rupií). A za pronájem bambusového 1+1 nezaplatíte měsíčně víc než 160 Kč. Co mě ale pobavilo nejvíc, byla cena za službu jistého mobilního operátora, kterou používá jedna moje kamarádka. K předplacené sadě si v Indii většinou můžete koupit balíček volných SMS. Ona má ten nejdražší: za 40 rupií měsíčně (16 Kč), může poslat 15 000 SMS do všech sítí.

Co mě naopak na začátku mého pobytu poněkud překvapilo, byla pasivita některých prodavačů. Asámští obchodníci rozhodně nejsou zdaleka tak akční, jako jejich kolegové v jiných asijských zemích, kteří vás budou nahánět do svého obchodu, jen co vás zahlédli na ulici. Ještě mnohem horší je to u prodavačů-zaměstnanců. Ti mě občas nechají čekat, než si dopíšou esemesku. Někteří obchodníci mě zase překvapí svými chybami – věty typu „tyto slipy jsou docela drahé“ opravdu nepatří do slovníku správného prodejce.

Na všem se ale najde něco pozitivního. I díky asámským obchodníkům se v Indii naučím čekat. Naposledy jsem čekal před obchodem, kde vždy kupuji toaletní papír. Po deseti minutách už jsem asi působil poněkud nervózně, protože přišel majitel sousedního obchodu a sdělil mi, že prodavač, na kterého právě čekám, se šel pomodlit do mešity.

A jelikož právě nemáme proud a baterie mého notebooku ukazuje už je 14%, nechte mě nyní tento článek ukončit. Příště budu psát o smlouvání.

Život v Indii není pro každého

Tento týden jsem oslavil čtyři měsíce v Indii a je nejvyšší čas podělit se s vámi i o to, co jsem ve svých článcích dosud opomíjel. Ve snaze psát zajímavé a čtivé články jsem vynechával problémy a negativní věci, které mě zde samozřejmě také potkávají. Někteří by mi mohli závidět a mít pocit, jak si zde užívám. Tento článek je tedy o tom, v čem je život v Indii snazší a v čem náročnější než doma.

Odjet na rok do Indie pro mě znamenalo přerušit školu, práci a všechny další aktivity. Dalo by se říci, že můj český život je nyní tak trochu „stopnutý“ a do Indie jsem přijel oproštěný o všechny starosti, začít žít ještě jeden, „postranní, ale dočasný život“. To, že zde nemusím řešit otázky typu „mám správnou práci?“ nebo „co budu dělat po škole?“, je pochopitelně příjemné a je možné, že už takové období nikdy později nezažiju. Nechci svoji dobrovolnou službu přirovnávat k dovolené, (pracuji zde docela dost), přesto s ní má něco společného. Na dovolené také neřešíte to, čemu byste se museli věnovat doma, a proto na ni lidé rádi jezdí. To je také důvod, proč by se někteří dobrovolníci po návratu, kdy je čeká všechna domácí zakonzervovaná práce a starosti, nejraději vrátili zpět. (Ale stejně jako nemůžete být celý život na dovolené, nemůžete být ani celý život dobrovolníkem).

Mohl bych uvést další výhody, jako např., že je zde pro mě lacino, ale jelikož jste se o nich většinou dočetli v minulých článcích, zaměřím se tentokrát spíše na tu opačnou stránku.

Na prvním místě mě napadá strava. Sice nemám problémy s rýží, která je zde dvakrát denně, ale přiznám se, že na jídle už si zde většinou moc nepochutnám. Přestala mi totiž chutnat zelenina, která se k rýži podává (je to indická zelenina, nepodobá se ničemu, co jíme my). Kvůli tomu si dávám menší porce rýže a v konečném důsledku pak mám hlad (samotná rýže se zeleninou vám moc energie nedodá) a dojídám se sušenkami. Někdy je sice maso, ale zpravidla to jsou jen kosti a kůže (kachní křídla, krky apod.). Pouze když se něco oslavuje, bývá pěkné maso, to si pak naložím tolik rýže, kolik jsem doma nikdy nesnědl.
Pokud si říkáte, že si můžu občas něco sám uvařit, tak to není tak snadné. V kuchyni se vaří na ohni a jídlo se připravuje na zemi (včera jsem v jídle náhodou našel housenku). Navíc nevím, jaké bych zde sehnal ingredience – supermarkety sem ještě nedorazily. Nemluvě o tom, že kdykoli přijdu do kuchyně, necítím se tam úplně vítán.

Životní úroveň celkově (tedy i ta moje) je zde trochu někde jinde. Vynálezy typu pračka, vysavač, rychlovarná konvice a další zde ještě neznáme (byť v jedné bohaté rodině jsem pračku viděl). To pro mě jednoduše znamená, že si peru v ruce. Teď v zimě už je to v pohodě, ale v létě jsem se neustále potil a musel jsem si prát košile prakticky každý den.

Alespoň koupelnu mám novou a na indické poměry opravdu luxusní (s evropským záchodem). Sice občas neteče voda (o výpadcích proudu ani nemluvě), ale to jsem vyřešil velkým kýblem, ve kterém mám neustále nějakou rezervu. Voda teče jen studená, teplou jsem v Indii ještě nikde nezažil. 

Můj pokoj, stejně jako všechny ostatní v přízemí, je taková malá zoologická. Možná o tom napíšu samostatný článek. Najdete zde především ještěrky, myši, šváby a mravence (myši a šváby ale pouze v noci). Jednou jsem tu potkal dokonce dvě krysy, ale ty už nepřijdou, protože jsem je sledoval, a když jsem viděl, kudy se sem dostaly, cestu jsem jim zahradil. 

V našem areálu Don Bosco jsou ale hygienické podmínky obecně dobré. Voda se několikrát filtruje a nikdy jsem kvůli ní problémy neměl. O něco horší je to ve škole. Naše vesnické děti na hygienu ani lékařskou péči moc nedají. Můj zdravotní stav je ale dobrý – řeším zde spoustu drobných, ale žádné velké problémy.

Indický přístup ke zdraví obecně je ale hodně odlišný od toho našeho. Mám pocit, že Indové moc neznají pojem „klid na lůžku“. Náš boardingmaster totiž klidně nechá kluky s horečkou sedět ve studovně nebo plít záhonek. Protože i zdravotní péče obecně je trochu jinde než u nás, každou chvíli se dozvím, že někdo někde zemřel. Místní jsou na to ale zvyklí a moc to neprožívají. Otec Dilip v září pomáhal dostat tělo absolventa našeho učiliště z Gujaratu zpět do jeho vesnice. Když jsem se zeptal, co se mu stalo, dostalo se mi stručné odpovědi: „Prostě náhle onemocněl a zemřel. To se někdy stane.“
V září si ode mě náš boardingmaster půjčoval kolo, aby mohl jet na pohřeb svého dědečka. O dva dny později přišel znova, tentokrát mu prý zemřela teta. Ptal jsem se, jak k tomu došlo, a odpověděl mi: „Upadla a sousedi ji našli až ráno mrtvou.“ To, že není úplně normální, aby někdo upadl a zemřel a že ten pád mohl být důsledkem infarktu nebo mrtvice, byste vesnickým Indům nevysvětlili. Odpoledne byl pohřeb a život jde dál.
Nejsmutnější událost jsme ale zažili minulý čtvrtek. Zemřela nám totiž jedna dívka z první třídy. Smutné na tom je, že zemřela na žloutenku a zbytečně. Rodiče nemoc neznali a nevěděli, že ji musí odvést do nemocnice. Vzali ji jen k vesnickému bylinkáři, který jí pochopitelně nepomohl. Přestože jsem ji neučil, znal jsem ji a tak mě to docela zasáhlo. Paradoxně jsem ji necelé dva týdny před smrtí fotil na slavnostní banner ke Dni rodičů. Fotku jsme alespoň nechali vyvolat a ředitel ji odvezl rodině, aby na ni měli nějakou památku. Ve škole se ale jinak nic nezměnilo. Děti nadále o přestávkách řádí, co jim síly stačí a v její lavici sedí místo čtyřech dětí tři. Akorát na tabuli se změnil počet dětí ve třídě z 63 na 62…

Přestože už jsem trochu odbočil od tématu, o které jsem chtěl psát, i tohle je Indie. Pořád to u nás ale není jako v některých oblastech Afriky, kde na AIDS a další nemoci umírají lidé zřejmě mnohem více.

Co se týká mě, tak s nižším životním komfortem tady problémy nemám. Větší variabilita v jídle by mi sice nevadila, ale nad tím, že bych se občas stravoval v restauracích ve městě, jsem zatím neuvažoval. A kdybych mohl něco změnit, měnil bych spíše chování Indů na silnicích, než abych zbavoval svůj pokoj myší a švábů. Ti mě totiž na rozdíl od opilých řidičů ničím neohrožují.

Příběh ze zimní Indie

Skončil další týden a my jsme se v Indii opět přiblížili závěrečným zkouškám (začínají už za osm dní) a konci školního roku. Ve škole jsem byl tento týden jen jednou – tři dny byly plánované i neplánované prázdniny (toho jsme využili s kluky z intru k přípravě na zkoušky) a v pátek a sobotu jsem zůstal doma v posteli. V krku mě bolí tak, že každé polknutí je pro mě, jako kdybych polykal střepy, a protože vážím každé slovo, usoudil jsem, že opravdu nejsem schopen překřikovat čtyřicet uličníků při výuce angličtiny. Nemám tedy ani moc energie na psaní článku, ale popíšu jeden příběh z minulého týdne.

V neděli jsme v naší škole Jivon Jyoti slavili Den rodičů. Jelikož náš ředitel otec Anthony chtěl ukázat svoji školu v co nejlepším světle, muselo být všechno perfektní až dokonalé, takže jsme přípravou trávili opravdu hodně času a poslední tři dny se dokonce vůbec neučilo. Jedním z mých úkolů bylo připravit společně s jedním učitelem hlavní proslov. Napsali jsme ho v pátek a v sobotu jsem se dozvěděl, že ho nebudeme číst my, ale má ho přečíst někdo z dětí.
Ostatní učitelé v těchto situacích postupují zpravidla tak, že podobné záležitosti svěřují vždy těm stejným žákům. Proslovy vždy čte čtvrťák Mojesh, básně zase recituje Shanti nebo Rashmi. Tyto děti navíc vystupují ve většině představení, sebevědomí mají na rozdávání, a některé i díky tomu jsou už docela nafoukané.

Rozhodl jsem se tedy, že tentokrát bude proslov číst někdo, kdo se na pódium nikdy nedostal. Že dám jednou příležitost někomu průměrnému, kdo v miliardové Indii nikoho nezajímá. Vybral jsem čtvrťáka Edmona, o kterém jsem věděl, že dokáže vystupovat před lidmi a v této roli obstojí. Znal jsem i jeho rodinu, kterou jsme jednou navštívili. Rodiče jsou zemědělci a žijí jen z toho, co vypěstují. Přes den pracují na poli a v noci chrání rýžové pole před divokými slony.
Šel jsem se ho tedy zeptat, jestli chce zítra číst proslov. V ten moment mě ale uviděl můj kolega učitel, zděsil se a zvolal: „Toho ne, ten to nezvládne! Dáme to Mojeshovi!“ Já jsem už ale byl odhodlaný tentokrát to Mojeshovi nedat a prosadil jsem si, že to s ním aspoň zkusíme.

Když se Edmon dozvěděl, že bude číst proslov, úplně se rozzářil. Ten kluk dostal zřejmě poprvé takovouto šanci, byl za ni opravdu vděčný a rozhodl se ji chopit naplno. V momentě, když jsem mu podal text, aby ho zkusil poprvé přečíst, mi ale zatrnulo. Ten kluk četl opravdu příšerně, evidentně měl dyslexii, protože přeskakoval slova, zaměňoval písmenka a každé slovo opakoval pětkrát, než se vydal na další. Moje první reakce byla, že takto to zítra přečíst nemůže a musím to dát někomu schopnějšímu. Když jsem ale viděl jeho nadšení a jeho úžasnou snahu přijít na to, jak správně vyslovit další slovo, neměl jsem už to srdce mu ten proslov vzít. Nedokázal jsem mu říct, že čte opravdu hrozně a že to dostane někdo jiný.
Následující čtvrthodinu jsme strávili nacvičováním. Trochu se zlepšil, ale pořád to byla bída. Ostatní učitelé, kteří nás pozorovali, mě museli mít za blázna. Nechápali, proč ztrácím čas nacvičováním proslovu s klukem, který to stejně nepřečte, když Mojesh by to přečetl bez problémů napoprvé. Protože na Edmona už čekal otec, rozloučil jsem se s ním slovy, „je to velmi dobré, ale zítra to musí být dokonalé, takže to musíš ještě hodně hodně trénovat“ (už dříve jsem pochopil, že děti motivuje více pochvala než kritika, i když zdánlivě není na místě). Odpoledne mě ještě potkal ředitel a naznačil mi, jestli to nechci dát někomu jinému, protože tenhle kluk se mu nezdá dostatečně sebevědomý.

Večer jsem tedy šel spát s tím, že to bude propadák, ředitel bude naštvaný a učitelé mě budou mít za blbce, ale rozhodl jsem se, že to vezmu na sebe a Edmonovi už ten proslov nechám.

V neděli ráno Edmon přijel dřív, tak jsem si ho vzal stranou, že to ještě zkusíme trochu vylepšit. V momentě, kdy začal číst, mi ovšem spadla brada podruhé. Ten kluk se té šance chopil opravdu fantasticky. Nechápal jsem, co se stalo, ale on ten proslov přečetl naprosto plynule, bez jediného zaváhání (nacvičoval ho celý den a uměl ho téměř nazpaměť). Přiznám se, že v ten moment mě to opravdu dojalo. Pochopil jsem, že není co zlepšovat, protože on to četl lépe, než by to zvládli naši premianti. Zavolal jsem tedy mého kolegu, aby si proslov poslechl. Byl poněkud překvapený, ale uznal, že to je dobré a že mu to necháme. 

Jak už to ale někdy bývá, happy end se nakonec nekonal. Hodinu před začátkem akce si proslov přečetl náš ředitel, usoudil, že to není dobré a napsal ho celý znova. S úplně novým textem si Edmon samozřejmě nevěděl rady, takže proslov nakonec bez nějakého delšího nacvičování přečetl Mojesh. 

Tento příběh jsem se rozhodl popsat proto, že na jeho konci jsem byl svědkem něčeho, co už mě zde dříve párkrát zaujalo. Mám na mysli velkou morální vyspělost některých malých, chudých dětí. Mnohé z nich jsou mimořádně slušné, upřímné a spravedlivé, přestože nepocházejí ze zrovna ideálního prostředí (salesiáni mi občas vypráví, kolik je v některých vesnicích alkoholiků, gamblerů apod.). Když Edmon viděl, že si s novým textem neporadí, bez jakýchkoli emocí pravil: „Pane řediteli, já to bohužel přečíst nedokážu“ a předal papír Mojeshovi. Místo, abych já utěšoval jeho, že celodenní trénink přišel vniveč, utěšoval nakonec on mě.

Jediný, kdo tak byl v neděli zklamaný, byla jeho maminka. Její snaživý, ale podprůměrný syn, který opakoval třetí třídu, protože propadl ve všech předmětech, se tentokrát na pódium nedostal. 

Dodatek:
Přiznám se, že na té situaci nesu podíl já, protože jsem proslov mohl napsat dřív a dát ho řediteli s předstihem. Jelikož ale musel být v angličtině, tedy jazyce, kterému rozumělo zhruba pět z asi dvou set přítomných rodičů (ani těch pět anglicky mluvících mu ale nerozumělo – jejich angličtina na to nepostačovala), nepovažoval jsem obsah za tak důležitý. Fakt, že v angličtině byla ten den většina programu, komentoval jeden můj kolega slovy: „Budou (rodiče) prostě sedět a čumět jak opice, aniž by rozuměli jedinýmu slovu.“ 

A ještě jedna poznámka:
Článek jsem začal psát v sobotu, v neděli už je mi lépe, to jen abyste si nikdo nedělal starosti o moje zdraví. Akorát jsem dnes zjistil, že na sirupu proti kašli, který mi včera dali v lékárně, stojí, že je k prodeji výhradně na předpis registrovaného lékaře a chybí na něm dávkování…

V galerii se můžete podívat na pár nových fotek.

Hindština je cizí jazyk

Zdravím vás z Indie, kde po dlouhém létu definitivně začala zima (ano, podzim zde nemají). Je to tedy indická zima, takže přes den bývá příjemných dvacet až pětadvacet stupňů, ale ráno už je poměrně chladno. Je zřejmé, že moje tělo se po třech měsících vedra začalo adaptovat na zdejší subtropické klima, a tak je mi po ránu docela zima. Zatím jsem to ale vyřešil tak, že jsem si koupil košili s dlouhým rukávem. Pravdou je, že Indové začínají trpět o dost víc. Někteří naši kluci už nosí bundy, šály, čepice i rukavice. Někdy je to docela vtipné – když se s kluky učíme v mém pokoji, mají na sobě zimní bundy, zatímco já jsem v šortkách a krátkém tričku. Zima ale teprve začíná, všichni říkají, že v prosinci a lednu bude mnohem chladněji. 

Tento článek jsem se rozhodl věnovat jazykům, které se v naší oblasti používají. Zjistil jsem, že je totiž rozdíl, když si člověk doma přečte na Wikipedii, že v Indii je 29 jazyků s více než miliónem mluvčích a tím, když sem přijede a vidí, jak to funguje v praxi. Ne, že by se mě to nějak moc dotýkalo, já se zatím s nikým jiným, než anglicky mluvícím člověkem nedorozumím. Pár věcí mě ale po příjezdu přeci jen překvapilo, tak bych se o ně chtěl podělit. 

Zajímavé je například už to, že většina lidí v naší oblasti se dorozumí dvěma až třemi jazyky (a to včetně těch, kteří nechodili do školy), někteří umí i čtyři jazyky a naopak obtížně byste hledali člověka, který umí pouze svoji mateřštinu. Jak je to možné? Ač to navenek není poznat, většina Indů patří původem k nějakému kmeni a doma mluví jazykem příslušného kmene. Nejpočetnějším kmenem v naší oblasti jsou Adibasi, kteří mluví jazyky sadrí a kharía (všichni čtyři naši salesiáni jsou Adibasi). Kdybyste se ale zeptali na kmen lidí ve městě, většina by odpověděla, že jsou „Assamese“ (tedy něco jako já jsem Čech). Jejich jazykem je asámština, což je také hlavní jazyk naší oblasti a jeden z více než dvaceti indických úředních jazyků. No a pak přichází samozřejmě na řadu hindština. Pro tento jazyk s několika sty milióny mluvčích platí, že v jižní Indii se s ním prakticky nedomluvíte, ale na severu naopak ano. Všichni se jí učí povinně na školách a např. v Nagalandu dodá ministerstvo školství každé soukromé škole jednoho učitele hindštiny, kterého také zaplatí. Hindštinou se tady dorozumí prakticky každý, faktem ale je, že její znalost je hodně různá. Zejména ti méně vzdělaní mluví, jak jim slova přijdou do pusy a nějaké skloňování a časování moc neřeší. 

Jazykem, který v tomto výčtu nemohu vynechat, je angličtina. Než jsem se sem vydal, dočetl jsem se kdesi na internetu, že Indie je stát s nejvíce anglicky mluvícími lidmi (v Indii prý mluví anglicky přes 250 mil. lidí, což je více než ve Spojených státech). Tento jazyk zde ovládají pouze ti vzdělanější. Prakticky všichni se ji naučili tím, že chodili na anglickou základku (tedy např. do našich dvou salesiánských škol). Ve městě ale na mluvenou angličtinu prakticky nenarazíte, pouze některé cedule a billboardy jsou psané v angličtině.

V praxi ale tento jazykový labyrint funguje docela dobře. Všichni, kteří jsou z našeho Asámu nebo zde už pár let žijí, mluví asámsky a ti, kteří asámsky neumí, se domluví v hidštině. Lidé z vesnic pak vedle toho umí ještě svůj kmenový jazyk a ti, co chodili do anglických škol, umí anglicky.

Zajímavé důsledky má tato situace pro naše děti. Asi 98% našich žáků jsou Adibasi a většina z nich mluví sadrí (tento jazyk se ve škole neučí, nemá ani psanou formu). Jelikož jsme anglická škola, tak veškerá výuka je v angličtině. Jeden z předmětů je asámština a jako další cizí jazyk pak mají žáci hindštinu. Takhle to funguje od druhé třídy, takže když nepočítám asámštinu (kterou děti umí), učí se dva cizí jazyky. Jelikož ale asámština používá jinou abecedu než hindština, znamená to pro ně učit se vlastně tři abecedy. S tím mají pochopitelně problémy a v asámštině a hindštině většina dětí propadne.  

Nejhorší to mají ty děti, které neumí sadrí ani asámsky. Je jich sice jen pár, ale ty se pak nedorozumí ani s učiteli, ani se spolužáky. Jedinou možností je pro ně angličtina, kterou malé děti ještě samozřejmě neumí. Jednou jsem stál venku před sborovnou a bavil se o jazycích s jedním naším učitelem. On z ničeho nic odchytil jednoho kluka, který zrovna běžel kolem a říká: „Tenhle kluk ani sádrí, ani asámština, ani hindština. A protože je v první třídě, tak ještě ani angličtina. Tenhle kluk jenom kharía.“ Jiný příběh mi zase vyprávěl ředitel druhé školy. Ve třetí třídě byl žák, který celý rok propadal ve všech předmětech kromě asámštiny. Na konci roku už to bylo jeho otci divné, tak se vypravil do školy, aby si ujasnil, co se děje. Během schůzky s ředitelem se zjistilo, že ho dal do naší školy z asámské základky a ten kluk vůbec neuměl anglicky. Jeho otce prostě napadlo, že anglická škola bude lepší než asámská, ale jelikož tam sám nikdy nechodil, tak mu nedošlo, že jeho syn bude mít poněkud problémy.  

A jak se s indickými jazyky potýkám já? Záhy po svém příjezdu jsem zjistil, že anglicky mluví pouze vzdělanější vrstvy a pokud se budu chtít dorozumět i s průměrnými, chudými Indy, musím se naučit jeden z místních jazyků. Zvolil jsem si hindštinu, protože pouze tento jazyk bych mohl využít i mimo Asám. Můj cíl byl naučit se jen mluvit (ne psát a číst), což se neukázalo jako dobrá cesta, takže jsem následně strávil měsíc jen tím, že jsem se učil abecedu. Současný stav ale moc dobrý není – rozumím sice některým jednoduchým otázkám a někdy dokážu odpovědět, ale na to, abych si s někým popovídal, to ani zdaleka není. Narážím totiž na dva problémy – nemám ani knihu/učebnici hindštiny (v angličtině), ani učitele, takže se učím sám jen z internetu; nemám moc možnost hindštinu procvičovat, protože děti ve škole i v hostelu mají přísně zakázáno mluvit jinak než anglicky. Navíc pro mnoho lidí je hindština až třetí jazyk, takže je to podobné, jako kdybych přijel do ČR např. z Vietnamu a začal se učit německy – mnoho lidí němčinu zná, ale v Čechách to nikdy nepoužívají. Už jsem i uvažoval, že svoji snahu vzdám, protože můj záměr naučit se dost na to, abych se domluvil během své lednové dovolené, se evidentně nenaplní. Nakonec ale pomalým tempem pokračuji dál. 

O indických jazycích bych mohl psát ještě dlouho, ale jelikož už jsem opět o polovinu přesáhl plánovanou délku článku, těmito slovy se s vámi loučím.

Seriál o indické škole (díl třetí): Místo školy na pole

Články o tom, jak funguje indická škola, by nebyly úplné, kdybych vynechal naše žáky. O indických dětech jste si mohli přečíst zde, tento článek je o tom, jak s nimi občas „zápasíme“ ve škole. Jeden z hlavních problémů, se kterým se my učitelé při výuce potýkáme, je, že děti se prostě neučí samy doma. Musíme vycházet pouze z toho, co je naučíme v hodinách, což pochopitelně brzdí jakýkoli větší pokrok. 

Nelze ale tvrdit, že je to pouze jejich vina. Naše děti totiž nepochází z prostředí, které bych charakterizoval pojmem „ideální studijní podmínky“. Jejich rodiče jsou většinou analfabeti (o znalosti angličtiny ani nemluvě) a o tom, jak to ve škole chodí, neví nic. Některé děti navíc mají doma spoustu práce (vaření, chození pro vodu, péče o mladší sourozence), k čemuž se v létě a v zimě přidává práce na rýžových polích, která má většinou přednost a někteří rodiče v tuto dobu děti do školy vůbec nepošlou (mimochodem, vtipné je, že i závěrečné zkoušky v listopadu jsou naplánované tak, aby příliš nekolidovaly se sklizní). Dalším problémem je proud. Jelikož našimi žáky jsou pouze vesnické děti, mnoho z nich nemá doma zavedený proud. Bohužel v půl páté už je taková tma, že se bez světla studovat nedá. Vzhledem k tomu, že některým dětem trvá cesta domů i přes hodinu, znamenalo by to pro ně přijít domů a hned začít dělat úkoly, což příliš nekoresponduje s indickým přístupem „odkládat všechno na poslední chvíli“, takže většinou přijdou druhý den bez úkolů. Ani ty děti, do jejichž domů je proud zaveden, nemají vyhráno. Ve vesnicích je proud tak nestabilní, že někdy nejde i několik dní po sobě. 

Posledním problémem je skutečnost, že naše děti jsou prostě příliš malé na to, aby se mohly učit samy (v naší škole je jen první stupeň). Od učitelů sice dostávají úkoly relevantní jejich věku (naučit se kus básničky, dodělat cvičení, které se dělalo v hodině, naučit se pár nepravidelných sloves…), přesto ještě nemají tu zodpovědnost a většina z nich bude raději celé odpoledne lítat venku s kamarády. V praxi to pak vypadá tak, že v každé třídě je jedno až dvě děti, kterým rodiče platí soukromého učitele (tuition) a jedno až dvě děti, které bydlí v hostelu (tak zde říkáme internátu). Tyto děti zvládnou všechny předměty a jsou nejlepší ve třídě. Zbytek třídy propadne v jednom až deseti předmětech (třídu zde ale opakují jen ty děti, které propadly zhruba v osmi a více předmětech). Po čtvrtletních testech jsem si dělal statistiku a zjistil jsem, že v první až čtvrté třídě není jediné dítě, které by se učilo samo a prospělo.

To všechno se pochopitelně odráží na jejich znalostech, které jsou dost bídné. Například ve čtvrté třídě je asi jen pět dětí, které umí dělit. Ještě smutnější je to ve vyšších třídách (druhý stupeň), protože ve spoustě předmětů na sebe látka pochopitelně navazuje. Děti, které se nenaučí násobilku, se nenaučí násobit ani dělit větší čísla a díky tomu jim „ujede“ prakticky celá matika čtvrté, páté a šesté třídy. Pak to dopadá tak, že za mnou přijdou sedmáci z našeho hostelu, otevřou kapitolu „rozklad mnohočlenů na součin“ a chtějí, abych jim to vysvětlil. Začnu tedy vysvětlovat diskriminant, ale vidím, že to nechápou. Postupnými dotazy začnu zjišťovat, kde končí jejich znalosti, a bohužel zjistím, že uvízli ve třetí třídě – dělá jim problémy dělení, neví, co znamená „dvě x“ nebo „x na druhou“ a o řešení rovnic nemají ani tušení. Na začátku týdne jsem se po dvě odpoledne snažil dvěma šesťákům vysvětlit, jak sečíst jednu polovinu a jednu čtvrtinu, ale neuspěl jsem (kluci vůbec nevěděli, co je to zlomek) a rozhodl jsem se, že se budu věnovat pouze klukům od páté třídy níž, protože ještě nemají tak velké manko.  Ještě ale nevím, jak jim to zdůvodním, protože jak se blíží závěrečné zkoušky, je o moje doučování rostoucí zájem a kluci si mě někdy chodí rezervovat už ráno nebo i den předem.

Aby ale tento článek nevyzněl jen negativně, tak bych rád doplnil, že výuka ve škole i doučování mě pořád baví (toto mohu tvrdit díky tomu, že neučím šest sedm hodin za den, jako ostatní učitelé – tedy pokud zrovna za někoho nesupluji). Občas mě sice mrzí, že v hostelu nemůžu se studiem pomoci všem (kluků je celkem devatenáct a já jsem jen jeden), ale ve čtvrtletním vysvědčení byl u některých z nich vidět drobný pokrok, tak jsem z toho měl radost. 

Tolik tedy krátký článek o indických žácích. Ještě vám dlužím pár řádků o indických učebnicích. Jelikož ale budou zřejmě poněkud kritické, schovám si to na dobu, kdy budu mít horší náladu. Dnes ráno jsem totiž prožil jeden z nejradostnějších momentů od mého příjezdu – našel jsem svoji ztracenou peněženku.

Hledají se noví dobrovolníci

Cagliero je název dobrovolnického programu, v rámci něhož zde v Indii působím a jelikož právě začíná nový ročník, přidávám jeden krátký text mimořádně v polovině týdne.

O tomto programu jsem věděl již delší dobu od přátel, ale k mému rozhodnutí se sem vydat, přispěli z velké míry bývalí dobrovolníci, kteří působili v jižní Indii a vedli si blog. Nejdřív jsem ho četl jen ze zvědavosti, ale na konci jejich dobrovolnického roku už jsem věděl, že to chci také zkusit. Jedna z motivací pro vytvoření mého vlastního blogu tak byla toto někomu předat. Budu opravdu moc rád, když v práci, kterou zde začaly vloni moje předchůdkyně a letos v ní pokračuju já, bude příští rok pokračovat někdo další.

Odjezdu na dobrovolnou službu v rámci našeho programu předchází roční příprava, sestávající z osmi víkendů. A tato příprava začíná právě nyní. Rád bych zdůraznil, že účast v přípravě nikoho nezavazuje k tomu, že by pak musel někam odjet. Naopak, v mém ročníku byla spousta těch, kteří v průběhu přípravy usoudili, že to v jejich případě není dobrý nápad a zůstali doma. Pokud o tom tedy někdo trochu uvažujete, je nejlepší se přihlásit a pak uvidíte. Všechny informace o programu Cagliero jsou zde. S veškerými dotazy se mi samozřejmě můžete ozvat na rokvindii zavináč gmail.com.Ve nabídce zemí není jen Indie. Nejvíce dobrovolníků vyjíždí do afrických zemí a Bulharska, další působí v Mexiku, evropských zemích i v ČR.

Netvrdím, že život v Indii je snadný, ale za více než čtvrt roku, který jsem zde strávil, jsem svého rozhodnutí vydat se sem zatím nikdy nelitoval.

Seriál o indické škole (díl druhý): Nazpaměť!

Zdravím vás při čtení druhého příspěvku o naší škole. Minule jste se dozvěděli o našich učitelích, tento text bude o jejich výukových postupech. 

Výuka v naší škole (píšu o naší škole, ale ve všech školách, které jsem navštívil je to stejné a i dobrovolníci z jižní Indie měli úplně stejné postřehy) by se dala charakterizovat dvěma výrazy: bezmyšlenkovité opakování po učiteli a memorování.

Mezi učiteli je velmi oblíbený postup, kdy čtou slovo po slovu text z učebnice, a třída každé slovo opakuje. Pokud byste se kdykoli postavili před naši školu, mohli byste jistě alespoň z jedné třídy slyšet např.: učitel: „In“, třída zařve: „In“, učitel: „India“, třída zařve: „India“, učitel: „there“, třída zařve: „there“, učitel: „are“, třída zařve: „are“… a takhle to pokračuje třeba deset minut, než se přečte celý text. Na to, jak je takováto výuka efektivní, si asi uděláte názor sami. Děti při tom nemusí myslet, prostě jen vykřiknou, co zrovna slyšely, a vůbec nevnímají smysl čteného textu. Když tedy přečtete větu, že „Gandhi Jayanti je oslava narozenin Mahathmy Gandhiho“ a následně se jich zeptáte, „oslava čích narozenin je Gandhi Jayanti?“, nikdo nebude vědět odpověď.

Druhý stěžejní pilíř zdejší výuky je memorování, tedy učení se látky nazpaměť. Sousloví „make  them by heart“ (v indické angličtině to znamená „nech je to naučit zpaměti“) zůstane ještě hodně dlouho vryto v mé mysli, protože ho slyším opravdu velmi často. Když jsem měl suplovat v třídě jednoho učitele a ptal jsem se, co mám probrat, zpravidla otevřel učebnici, ukázal někam prstem a řekl: „Make them by heart this one“ (Tohle je nech naučit zpaměti). Ať už se jedná o hodinu matiky nebo anglické gramatiky, děti se zbytečně často učí nazpaměť složité definice (kterým vůbec nerozumí), básničky a všechno, u čeho to dává i nedává smysl. Na začátku týdne jsem suploval ve druhé třídě a ptal jsem se dětí, co dělaly minule. Dozvěděl jsem se, že se učí nazpaměť text na straně X. Jednalo se o cvičení, kde měly děti uspořádat zpřeházené věty tak, aby tvořily příběh. Učitel už ale zřejmě neměl sílu učit, a tak vybral první text, který mu přišel pod ruku (básničky už došly) a dal ho dětem k naučení. Jelikož při memorování se děti neučí myslet, dochází pak k situacím, kdy třeťák napíše do testu k definici přídavného jména: „Pronoun is a word used instead of a noun to avoid its repetition.“ (zájmeno je slovo používané místo podstatného jména, aby se vyhnulo jeho opakování). Jelikož tomu, co napsal, nerozumí, o tom, že právě místo definice přídavného jména napsal definici zájmena, se dozví, až když dostane opravený test (pokud si říkáte, že mu musí být divné, že definice přídavného jména začíná slovem „zájmeno“, tak vězte, že nebude, a to právě proto, že takto myslet nedokáže). A to, že děti neumí myslet, je opravdu problém. S jedním druhákem z mého intru jsme se učili dělení. Nejdřív jsem mu vysvětlil, co dělení vůbec znamená, a pak jsme se učili dělit dvouciferná a následně tříciferná čísla. Když jsem ale pak viděl jeho čtvrtletní test, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Všechna dělení dvouciferných čísel měl špatně a všechna tříciferná měl vydělená správně. Když jsem se ho ptal, jak je to možné, řekl, že dělení dvouciferných zapomněl, protože jsme to dělali před delší dobou. Když jsem namítl, že je to stejné jako tříciferná, akorát je to kratší, řekl, že to ho nenapadlo.

Mám tedy v plánu, že v druhé polovině mého zdejšího působení (školní rok zde začíná na konci ledna) nebudu děti učit jen angličtinu, ale také myslet.

Pokud bych v naší škole sám neučil, ale byl jen vnějším pozorovatelem, na tomto místě bych zřejmě článek ukončil s konstatováním, že výuka v indické škole je opravdu tragická a děti se vůbec nic nenaučí. Jelikož v ní ale učím každý den a vyzkoušel jsem si výuku téměř všech předmětů ve všech třídách, s politováním musím konstatovat, že v některých třídách se mi zatím žádné lepší než indické výukové postupy aplikovat nepodařilo. Pokusím se popsat výuku prvouky v naší první třídě, kde je 63 žáků. V ČR by se dala nasimulovat zhruba takto: vezměte 5 dětí asijských imigrantů, kteří právě přiletěli a neumí česky. Dále navštivte 3 průměrné základky a v první, druhé a třetí třídě vyberte 4 aspoň trochu zlobivé děti. Navštivte zvláštní školu a v první třídě náhodně vyberte 10 dětí. Zbytek doplňte romskými dětmi. No a nyní všechny tyto děti posaďte do jedné třídy a zkuste je něco učit. Myslím, že to dobře charakterizuje, co tady každý den zažíváme my. Někteří prvňáci neumí anglicky, takže mi nerozumí. Zatímco některé děti mají doučování a látce rozumí, jiné ji nepochopí, ani kdybych je doučoval celé odpoledne. Jsou tak mezi nimi ohromné rozdíly ve znalostech i ve věku. Takováto třída se prostě nedá učit tak, jak jsme zvyklí z našich škol. 

Já jsem opravdu rád za to, že třetí třída, kde učím angličtinu, je méně početná (40 žáků) a relativně poslušná. Díky tomu se snažím učit co nejvíce „po česku“. V poslední době se mi dokonce zdá, že začínám zaznamenávat drobné úspěchy. Když jsem v poslední hodině kontroloval domácí úkol, nemělo ho jenom 14 dětí (což je zlepšení). Těm čtrnácti jsem dal trest a druhý den ho mělo dvanáct z nich, což mě příjemně překvapilo (z těch dvou mi jeden přinesl ke kontrole sešit svého souseda, který psal stejný trest a zapomněl jsem mu ho odfajfkovat, za což si vysloužil další trest, který tentokrát dobrovolně napsal ještě ten den ve škole, protože za podvádění jsem mu hrozil trestem od ředitele.)

Pokud jste dočetli až sem, asi mi věříte, že výuka v indické škole je někdy opravdu velmi zajímavá. Přesto moje třeťáky učím rád. Suplování v ostatních třídách už mě baví méně, ale vždycky to nějak zvládnu. A když už jsem unavený, protože učím pátou hodinu v kuse, děti neposlouchají a z okolních tříd jde takový hluk, že není slyšet vlastního slova, v klidu si sednu za stůl, otevřu učebnici, najdu aktuální text a zařvu: „In India“, děti zařvou: „In India“, já: „many people“, děti: „many people“, já: „are farmers“, děti: „are farmers“... Někdy to prostě jinak než po indicku nejde.