Měnit nebo neměnit?

Na jednom z přípravných víkendů, které předcházely odjezdu na dobrovolnou službu, jsme diskutovali o tématu, zda a případně kdy jsme oprávněni snažit se v místě našeho působení něco změnit. Kdo mě trochu znáte, sotva byste uvěřili, jak jsem v tomto směru zůstal pasivní. Přestože některé věci mi můj západní rozum dosud nebere, většinou jsem se smířil s tím, že v Indii to tak být může a nesnažil jsem se to „napravit“. A tento přístup mi vydržel až dosud. Indové jsou prostě v některých ohledech pár desetiletí za námi, a tak je správně, že používají metody, které jsme my používali v minulém století. Vnucovat jim naše současné přístupy by bylo špatně, protože na ně většinou nejsou připraveni. Příklad? Učení se nazpaměť. Přestože opravdu nesnáším, jak naši učitelé nechávají děti učit se nazpaměť definice (kterým samozřejmě nerozumí), básničky a jiné, pro indického učitele je to často jediná cesta, jak ověřit, jestli se student naučil aspoň něco. Věřím, že až počet dětí ve třídách klesne a úroveň se trochu pozdvihne, učitelé sami přijdou na to, že existují lepší cesty, jak děti něco naučit.

Přesto jsem v Indii zažil situace, kdy jsem opravdu v klidu zůstat nedokázal a řekl si, že s tímhle přeci něco udělat musím. První událost se odehrála vloni na podzim. Z nějakého důvodu jsme s ředitelem kolem desáté ráno sháněli člověka, který ve svém džípu vozí do školy asi dvacet dětí ze vzdálené vesnice. Našli jsme ho spát v jeho autě. Byl opilý a to hodně. Přitom zhruba o tři hodiny později měl odvážet děti zpět. Ředitel to moc neřešil, protože ten muž dětem dopravu poskytuje nezávisle, takže kdyby se něco stalo, škola by snadno argumentovala, že s tím nemá nic společného. Na mě to ale bylo opravdu moc a začal jsem sbírat informace. Od lidí jsem se dozvěděl, že je to opravdu nenapravitelný alkoholik. Když jsem se s tím vším svěřil otci Josephovi (který je jediným člověkem, kterého jsem zde potkal, jehož myšlení se blíží evropskému), pobaveně zvolal: „Ale co sis myslel? Věř mi, že všichni rodiče ho znají a ví, že pije, ale stejně s ním svoje děti do školy pošlou.“ Představa, že mojí snahou změnit současný stav, bych šel opravdu proti všem, mě od mého úmyslu dokonale odradila.

Druhý příběh je bohužel také docela smutný a odehrál se na začátku letošního roku. V době zápisů přišel do školy otec, že chce zapsat svého syna do druhé třídy. Bratr Thomas se ho zeptal, proč ho nepřivedl. Odpověděl něco ve smyslu, že momentálně není doma. Jelikož v naší škole nepotřebujete pro zápis dítěte rodný list ani potvrzení o tom, v jaké škole absolvoval předcházející třídy, bratr Thomas si napsal jeho jméno – Tarun Robidas – přijal zápisné a tím se vše uzavřelo. 

Následně začal školní rok, zhruba po třech týdnech se změnil rozvrh a já jsem začal ve druhé třídě učit matematiku. Brzy jsem si všiml, že mezi dětmi, které nic moc neumí, je jedno, které neumí ale vůbec nic. Ten chlapec se jmenoval Tarun. Jelikož vloni se stalo, že jedna dívka – Rebecca – byla jakýmsi omylem zapsána místo do první do třetí třídy, na což se přišlo až na konci roku a celá záležitost se vyřešila tak, že se dotyčná nechala propadnout a opakuje třetí třídu, rozhodl jsem se, že opakování podobné situace musím zamezit, dokud je čas. Jelikož Tarun byl ze všech dětí ve třídě nejmenší, usoudil jsem (poté, co jsem se dozvěděl, jak probíhal zápis), že ten kluk zřejmě absolvoval jen třídu Nursery (možná ještě KG) a protože jeho otec chtěl ušetřit za školné, rozhodl se přeskočit první třídu (možná i KG) a zapsat ho rovnou do druhé. 

Po krátké konzultaci s učiteli jsem se tedy vydal za naším ředitelem. Celou situaci jsem mu popsal a navrhl, abychom zavolali jeho rodiče, vysvětlili jim, že jejich syn svými znalostmi rozhodně nepatří do druhé třídy (bez ohledu na to, kolik tříd skutečně absolvoval) a přeřadili ho do třídy KG. Ředitel se krátce zamyslel a pak se mě zeptal: „Už dostal knihy?“. „Dostal,“ odpověděl jsem. „Tak jestli už dostal knihy, tak ho necháme ve druhé třídě. Je to blbost rodičů, že ho nechali zapsat do špatné třídy. A pokud to nezvládá, můžou mu přeci zaplatit doučování.“ Namítl jsem, že to s ním bude stejné, jako s Rebeccou – na konci roku propadne a bude tam, kde je teď akorát o rok starší, takže ten rok vlastně zahodí. Ředitel ale nechtěl mít starosti s objednáváním dalších knih, takže na svém rozhodnutí nic nezměnil. 

Tarun tedy i nadále chodí do druhé třídy. V mém čtvrtletním testu dosáhl v matematice na nula bodů z padesáti, stejně jako ve všech ostatních předmětech. Pouze v angličtině měl osmnáct bodů, což je opravdu záhada, vzhledem k tomu, že neumí psát. Ještě smutnější je, že, jelikož nic neumí, stává se terčem posměchu svých spolužáků a jelikož je ve třídě nejmenší, nemůže se pochopitelně při potyčkách bránit silnějším klukům. To všechno negativně zasáhne jeho vyvíjející se osobnost, takže za pár let z něj bude deprimovaný kluk bez sebevědomí, který nedodělá základku, kvůli tomu si nenajde práci a skončí kdoví jak.

A aby toho nebylo málo, jeho život měla ovlivnit ještě jedna událost. Před pár týdny jsme o přestávce seděli s učiteli ve sborovně, když nám jedna mladá učitelka vyprávěla, že v jejich vesnici jeden muž zabil svoji sestru. Prý byl opilý a nelíbilo se mu, že se stýká s nějakým klukem. Za to ji sbil, ale přehnal to a ona na místě zemřela. Policie už ho prý zatkla. No a ten muž má prý v naší škole syna. Chodí do druhé třídy a jmenuje se Tarun. 

Tolik tedy dva příběhy, kdy jsem chtěl porušit svoje pravidlo „nechat indické věci fungovat po indicku,“ ale nakonec jsem stejně neuspěl. Tím, jak se můj pobyt pomalu blíží ke svému konci i moje angažovanost klesá, a tak to vypadá, že už se tu do ničeho „nenamočím“. V Indii spousta věcí funguje podle indických pravidel, které jsou od těch západních hodně odlišná. A já jsem přeci jenom dobrovolník, tak proč si přidělávat starosti řešením problémů, které po mně nikdo nechce.

Tři mrtví při dopravní nehodě (Assam Tribune, 17. dubna 2012)

KOHORA, 16. dubna – Tři lidé zemřeli na místě a několik dalších bylo vážně zraněno při nehodě nočního autobusu (AS 01X 6680) směřujícího od Tinsukie s nákladním automobilem (MH 18M 8763), který jel do Guwahati. Incident se odehrál v okrese Bosagaon.

Obě vozidla se ihned po kolizi vznítila a začala hořet. Tři osoby, konkrétně Sariful Islam (25), Babul Saikia (45) a Bhakte Chetri (40) uhořely v troskách autobusu.

Cestující autobusu, kteří nehodu přežili, vypověděli, že řidič i jeho kolega byli silně pod vlivem alkoholu. Na místo byla přivolána požární jednotka, která uhasila vzniklý požár. Zhruba třináct cestujících, kteří byli zraněni vážně, bylo odvezeno do blízké nemocnice.

Dle svědků nehody přijela policejní jednotka na místo s velkým zpožděním, což bylo příčinou fyzického útoku některých osob vůči přivolaným policistům. Následně byly přivolány další jednotky, jimž se podařilo situaci dostat pod kontrolu. 

Tento článek opravdu výstižně zachycuje několik faktů, které na indických silnicích panují:

1. – Často katastrofální technický stav vozidel. V Indii na silnici můžete s čímkoli, co jede. 

2. – V Indii je alkohol za volantem vnímán zhruba stejně, jako je u nás vnímáno překračování povolené rychlosti na dálnici. Policie ho navíc nijak nekontroluje ani netrestá, takže je to zde jev velmi častý. Jak je patrné z článku, cestující věděli, že je řidič opilý, ale nevadilo jim to a v cestě s ním pokračovali. 

3. – Lenost a pasivita zdejší policie. Pokud vůbec přijede, tak jezdí pozdě. Pokud ji zavoláte, očekává, že jí za to zaplatíte, jinak pro vás nehne prstem.

Mé indické objevy

Opět vás všechny zdravím, tentokrát s pravidelným nedělním příspěvkem.

Už jsem jistou dobu nepsal o mně a o tom, co v Indii poslední týdny prožívám, tak se to pokusím v tomto článku napravit.

Jak možná někteří z vás víte, odjezdu na roční dobrovolnou službu v rámci našeho programu předchází osm přípravných víkendů. Na tom posledním z nich jsme se dozvěděli o tom, že mnoho dobrovolníků projde po zhruba půl roce pobytu v cizí zemi menší či větší krizí. Nyní, když se ohlédnu zpět na mých devět indických měsíců, tak žádná větší krize mě zde zatím nepotkala, ovšem pravdou je, že únorový začátek našeho školního roku mě nezastihl v nejlepší náladě. Naše škola se rozjížděla opravdu hodně „po indicku“ a jelikož jsem toho byl přímou součástí, také jsem si také prošel pár týdnů trvajícím roztrpčením. 

Příčinou problémů bylo, že otec Rajesh permanentně potřebuje peníze, takže naplnil školu k prasknutí. Ale už neřešil, že děti neměly kde sedět, že jediná učitelka prostě nemůže v nejnižší třídě učit pětaosmdesát čtyř- a pětiletých dětí, že třetina žáků nedostala žádné učebnice, či že náš učitel-alkoholik se ve škole dva týdny neukázal. 

Když nad tím teď uvažuji, tak si říkám, že jsem se zřejmě ani po půl roce v Indii nenaučil věci brát tak, jak jsou, a nesnažit se napravit to, co nefunguje. Na druhou stranu absence učitele se mě přímo týkala – musel jsem suplovat v jeho třídách – a to samé platí o chybějících učebnicích. Navíc i náš ředitel otec Anthony byl občas dost naštvaný, takže stát se příliš pasivním by také nebylo dobré (Anthony je sice ředitel, ale ve skutečnosti se stará jen o denní chod školy, všechna důležitá rozhodnutí dělá otec Rajesh). Nakonec se ale i naše škola rozjela a nyní už máme úspěšně za sebou čtvrtletní zkoušky. 

Velmi mě potěšilo, že mi ředitel nakonec svěřil výuku mého oblíbeného předmětu – matematiky – ve druhé třídě. Od té doby platí, že pokud se ve škole na něco těším, je to většinou tato hodina. Vedle toho začínám ještě jedno odpolední doučování tohoto předmětu pro nejslabší třeťáky a čtvrťáky. Ze školy se tak budu vracet ještě o něco později, přesto nelituji, protože výuka matematiky je to, co mě zde momentálně nejvíce baví. 

Když jsem se vrátil ze své lednové dovolené, zmínil jsem, že po návratu jsem začal čas vnímat ve smyslu „kolik mi ještě zbývá“. Nyní, po mém himálajském výletu, je to ještě výraznější. Čas je neúprosný a já mám před sebou poslední dva měsíce. Celkově jsem ale rád, že jsem se sem vydal na celý rok a ne na kratší dobu. Poté, co jsme začali nový školní rok, jsem si svůj pobyt zde začal mnohem více užívat (nejen proto, že jsme nakonec přijali novou učitelku, takže ve škole mám teď méně práce). Většina věcí už pro mě není nová, a tak mě neudivují, ale mohu o nich více přemýšlet. A díky tomu začínám chápat věci, které mi dříve zůstávaly utajené. Pochopil jsem například, proč Indové nekomunikují se svými podřízenými (Platí, že ten, kdo má informace, má moc. Tím, že je ostatním předá, se o moc připraví. Proto Indové rozdávají informace a příkazy zpravidla na poslední chvíli. Tím, že podřízení pak běhají, jak zběsilí, aby se vše stihlo, jim nadřízený připomíná svůj nadřazený postoj.) nebo jak je možné, že tolik lidí neplatí za služby či zboží (V indické společnosti najdete dvě skupiny lidí. Já je nazývám zneužívající a zneužívaní. Zneužívaní většinou patří k nízko postaveným kmenům či kastám, nemají žádné sebevědomí a neumí se ozvat o svá práva (kterými může být i platba za doučování). Tito se stávají terčem zneužívajících, kteří je využívají pro svoje potřeby. Příkladem může být naše učitelka Sushila, o které jsem psal článek vloni. Každý den doučuje přes dvacet dětí, ovšem za její služby jí zaplatí maximálně rodiče pěti z nich. Sice jí vadí, že rodiče neplatí, ale nedokáže si o peníze říci ani nedokáže děti odmítnout, takže učí od rána do večera prakticky zdarma). Tyto a další podobná rozluštění „malých záhad“ mi pak umožňují nahlédnout hlouběji do indické společnosti. 

Než se vrátím domů, rád bych ještě získal více informací k tomu, abych se mohl vyjádřit k tématu „Která společnost je šťastnější? Indická nebo česká?“ Původně jsem měl v plánu přestěhovat se na týden do některé z vesnic, abych ještě více pochopil vesnický život. Tento plán mi ale zřejmě zhatil můj žaludek, který už třetí týden jaksi stávkuje. Zkoušel jsem se alespoň zeptat našich salesiánů: „Když jedu do našich vesnic, mám pocit, že někteří lidé jsou docela šťastní, zatímco jiní jsou evidentně nešťastní. Co myslíte, že dělá ty, co jsou šťastní šťastnými a ty nešťastné nešťastnými?“ Uznali, že je to otázka zajímavá, ale kloudnou odpověď jsem od nich nedostal. Přesto věřím, že na toto téma budu jednou moci na blog napsat článek.

A když jsem zmínil témata článků, mám pro vás jednu nabídku. Tento blog jsem založil ryze za účelem komunikace s vámi po dobu mého pobytu v Indii a jelikož ten nakročil do své poslední části, ani můj blog nebude žít navždy. Pokud ale chcete, abych v následujících dvou měsících věnoval nějaký příspěvek tématu, které vás zajímá, neváhejte mě o tom informovat. Bude-li to aspoň trochu možné, pokusím se vám vyhovět.

A ještě jedna novinka. Ředitel začal kupovat noviny, tak jsem je ve volných chvílích také začal číst. Jelikož občas narazím na článek, který dobře vystihuje a přibližuje nějaký aspekt života v Indii, rozhodl jsem se ho přeložit a vložit na můj blog. Nebudu tak činit pravidelně, pouze když narazím na něco zajímavého. 

Tolik zatím ode mě z Indie. Těším se za týden.

Na skok do Himalájí

Vážení čtenáři,

po týdnu vás opět zdravím a omlouvám se těm, kteří zde byli v neděli a nenašli žádný nový článek. 

Kdo mě znáte, asi vás nepřekvapí, že pokud bych mohl z Indie navštívit jen jediné místo, zvolil bych si Himaláje. Moje touha vydat se tam a na vlastní oči spatřit známé osmitisícovky byla ještě umocněná tím, že z našeho Golaghatu je to k úpatí nejvyššího světového pohoří méně než 100 kilometrů. Přesto byly Himaláje pro mě zhruba stejně nedostupné, jako je nedostupná zdravotní péče pro chudé Indy. Zahrnují totiž indický stát Arunachal Pradesh (pro turisty prakticky nedostupný), Bhútán (pro něj platí to samé) a Nepál. Pokud jsem nechtěl jet přes celou Indii do Himachal Pradeshe, zbývala jediná možnost. Mezi Bhútánem a Nepálem leží mladý, maličký, hornatý indický státeček, zvaný Sikkim (na jeho území najdete třetí nejvyšší horu světa Kanchenjungu). 

Druhý a ještě podstatnější problém byl ovšem čas. Jelikož učím každý den ve škole, nechtěl jsem zameškat výuku (přestože moje docházka byla po celý rok vzorová). Když se ale po Velikonocích vyskytly čtyři dny prázdnin, neváhal jsem ani na okamžik. 

Mým cílem se stal nejvyšší vrchol západního Bengálska zvaný Sandakphu, ležící v národním parku Singalila (sousedí se Sikkimem, který se nakonec pro individuálního trekkera kvůli povolením ukázal stejně nedostupným, jako všechny ostatní oblasti). Přestože všechna potřebná povolení od našich salesiánů jsem dostal, svoji cestu jsem musel málem zrušit ze zdravotních důvodů. Celé Velikonoce jsem měl problémy se žaludkem a v neděli večer jsem se na vlak vydával s tím, že když mi nebude dobře, skončím v Darjeelingu, odkud se po pár dnech vrátím zpět. 

Aby toho nebylo málo, tak do Golaghatu přijel můj vlak s tříhodinovým zpožděním, díky čemuž mi doslova před očima ujel vlak, na který jsem měl přestoupit v pondělí ráno. Přestože indické vlaky bývají plné a místo si musíte rezervovat i několik týdnů dopředu, nakonec se mi podařilo sehnat lístek a do malého horského městečka Maney Bhanjang (leží na hranici s Nepálem, kde začíná trek) jsem dorazil se zpožděním zhruba půl dne (v Indii nic neobvyklého). 

Za 500 rupií (200 Kč) na den jsem si pronajal průvodce (bez něj by mě nikam nepustili) a vydal se na cestu. Jednalo se o mladého Nepálce, který, jak jsem se záhy dozvěděl, strávil deset let v buddhistickém klášteře. Nejdříve jsem měl radost, že se od něj dozvím něco o buddhismu – náboženství, na které jsem v zatím v Indii nenarazil. Bohužel jeho angličtina byla dost slabá, a přes jistou snahu mi moje obzory příliš nerozšířil. Navíc už od konce prvního dne jsme si rozuměli čím dál méně. Jelikož jsem s sebou neměl žádné vybavení (stan, vařič…), rozhodl jsem se ubytovávat na chatách. Na první zastávce mi ale došlo, že průvodci jsou s majiteli chat jedna parta. Nejen, že přivedou-li jim klienta, dostanou zdarma nocleh a jídlo, ale zdálo se mi, že mají ještě provize dle toho, kolik na chatě za jídlo a ubytování zaplatím. Vrchol nastal na konci druhého dne. Kolem půl šesté večer jsem se celý vyčerpaný vydrápal s batohem za bouřky s kroupami do cíle mé výpravy. Po krátké exkurzi mi ale můj průvodce sdělil, že všechny chaty jsou obsazené a musíme jít ještě tři kilometry dál. Když jsem si to ale začal ověřovat, zjistil jsem, že hned první chata je prakticky prázdná. Jelikož podobné chování ještě několikrát zopakoval, musel jsem se od té doby hodně ovládat, abych si nevytvořil předsudek, že všichni buddhisté jsou nečestní lháři. 

První dva dny treku se tedy příliš nevydařily. Pokud přímo nepršelo, byla taková mlha, že jsme viděli jen na pár kroků dopředu. Navíc moje zažívání stále moc nefungovalo, takže jsem neměl moc sil. A jak se ukázalo na konci druhého dne, na Sandakphu (ležícím v nadmořské výšce 3636 metrů) vedla kamenitá cesta, po které se tam nechali vozit bohatí Indové džípem. Asi vás nepřekvapí, že jejich společnost mě zrovna dvakrát nepotěšila.

V Indii je trekking teprve v plenkách, takže Indům schází pořádné know-how. Když už se tedy do hor vydají, pronajmou si armádu nosičů, aby nenesli ani ten nejmenší batůžek. Důvodů pro to je několik. Jednak v Indii obtížně seženou kvalitní vybavení (např. batoh s bederákem či pohory), dále na to nemají fyzicky, aby si svůj desetikilový batoh vynesli do třech a půl tisíc metrů a v neposlední řadě je to ani nenapadne, protože nosiče si přeci najímají všichni. Jak přiznal i můj průvodce, najít Inda, který si nese svůj batoh je stejně obtížné, jako najít západního turistu, který si pronajme nosiče. 

Přestože můj trek tedy příliš vesele nezačal, třetí den ráno se stalo něco, co mi všechny potíže dokonale vynahradilo. Z ničeho nic se vyjasnilo, a já jsem asi na čtvrt hodiny mohl pozorovat nejen majestátnou Kanchenjungu, ale dokonce i Mount Everest spolu se sousedními vrcholy. Pohled na masiv Kanchenjungy byl opravdu úchvatný, protože jsem byl vzdálen jen pár desítek kilometrů. Naopak Everest byl mnohem dále a schovaný za bližšími vrcholy byl sotva vidět. 

Následně se opět přihnala oblaka a po zbytek treku už jsem opět viděl jen bílou mlhu. A jelikož jsem se dostal za polovinu své dovolené, nastal čas se vrátit. Cesta zpět trvala nakonec také dva dny. V sobotu jsem krátce navštívil Darjeeling, přesvědčil se, že je tam stejná mlha, jako v horách a v neděli už jsem seděl ve vlaku zpět domů. 

Tak tedy skončila moje poslední indická dovolená. Přestože jsem si ji nakonec užil, musím přiznat, že i kdybych mohl, už bych na žádnou další nejel. I když jsem toho z Indie moc neviděl, cítím, že jsem se nacestoval dost a raději si užiju poslední dva měsíce mé dobrovolné služby v Golaghatu. Ostatně v pondělí ráno na mne čekalo jedno příjemné překvapení. Během mé nepřítomnosti prý každý den pršelo, a tak mě přivítala krásně zelená tráva, čajové plantáže i stromy, kterým vyrazily nové listy. 

Druhé překvapení pak bylo na mém blogu. Počet zobrazení přesáhl pět tisíc. Tímto vám, mým čtenářům, chci opět poděkovat, že jste mi zůstali po celý rok věrni a stále se zajímáte o to, co zde prožívám. Jsem si vědom toho, že moje dobrovolničení se pomalu blíží ke konci, ale vynasnažím se, abych vám na mém blogu nezůstal nic dlužen.

Nejlepší je mango

Tento článek je přímým pokračováním předchozího – V Indii je rýže synonymem jídla.

Teprve během své lednové dovolené jsem si ale uvědomil, že přestože naše strava je ve srovnání s tím, co jedí chudí vesničané, velmi bohatá, v porovnání s tím, co je k mání v restauracích v jiných koutech Indie, je pořád velmi chudá. 

V Radžastánu a Gudžarátu jsem pochopitelně zkusil tamější thali. Jedná se o několik druhů zeleniny a různých omáček servírovaných v mnoha malých miskách. K tomu je pochopitelně rýže nebo chapati. Když si tento pokrm objednáte v nějaké lepší restauraci (zhruba od osmdesáti rupií (32 Kč) výše), může vás poněkud překvapit způsob, jakým se bude odehrávat jeho servírování. Když jsem poprvé přišel do restaurace, vůbec jsem netušil, co to thali je. Posadil jsem se tedy k jednomu stolu a čekal, až mi někdo přinese jídelní lístek. Místo něho jsem dostal rovnou talíř s několika druhy čerstvé zeleniny. Tušil jsem, že to není hlavní chod a rozhodl se chvíli vyčkávat. Zhruba po pěti minutách mi skutečně přinesli velký talíř a na něm asi šest misek s různými omáčkami a vařenou zeleninou. Druhý číšník mi do sklenice nalil vodu a do jiné něco jako kefír a další donesl rýži. S chutí jsem se pustil do jídla. A v tom to přišlo. Čtvrtý číšník mi přinesl chapati a pátý přišel zkontrolovat, jestli mi něco nechybí. Následně přišel šestý a doplnil mi jednu misku s omáčkou, ze které jsem už trochu ujedl. Pak znovu přišel ten s rýží, po něm mi jiný přidal na talíř dvě chapati a další dolil vodu. Pak přišel úplně nový a doplnil mi poloprázdné misky zeleninou a tak to šlo pořád dokola. Celkem kolem mě běhalo sedm číšníků, přičemž nejmladšímu mohlo být kolem patnácti let (o dětské práci v Indii bych mohl napsat samostatný článek). Přiznám se, že to pro mě byl trochu nezvyk. Neustále mi někdo koukal do talíře a doplňoval to, co jsem zrovna snědl. Omáčky ale byly velmi dobré, a tak jsem si na jídle pochutnal. Celkem ve mně zahučelo zhruba osm chapati, pořádná porce rýže, nezjistitelné množství zeleniny a omáček a sladký tvaroh, který mi přinesli na konci, kdy jsem je přesvědčil, že už opravdu nic přidat nechci.

Během své dovolené jsem žil poměrně skromně. Bydlel jsem většinou v laciných hotelích. Nejvíce jsem za ubytování zaplatil v jednom menším městě v Gudžarátu a to 350 rupií (asi 150 Kč). Když jsem pak večer ležel v posteli a četl Lonely Planet, zjistil jsem, že jsem se ubytoval v nejluxusnějším hotelu ve městě, který osidluje především zdejší podnikatelská elita. Na čem jsem ale naopak nešetřil, bylo jídlo. Ne, že bych si na něm tak potrpěl. Rozhodl jsem se ovšem, že než abych jedl dvakrát denně smaženou rýži za 30 rupií (12 Kč), raději si připlatím a prozkoumám, co skutečně indická kuchyně nabízí.

Porušil jsem to pouze jednou, když jsem se toulal ulicemi Ahmedabádu (má kolem 6 milionů obyvatel) a narazil na McDonald’s. Jelikož mě zrovna bolelo břicho, rozhodl jsem se ten večer neriskovat a po několika letech jsem vstoupil do tohoto fast foodu. V momentě, když jsem se podíval na tabuli nad pokladnami, jsem nechtěl věřit vlastním očím. Tušil jsem, že McDonald’s v Indii nebude představovat nejlacinější variantu stravování (jako je tomu prý ve Spojených státech), ale ceny byly opravdu mnohem výše, než jsem čekal. Velká kola zde stála stejně, jako kvalitní jídlo v klimatizované restauraci. Tomu odpovídala i klientela. Na všech Indech bylo vidět, že jsou patřičně hrdí na to, že si mohou dovolit jídlo v tomto luxusním podniku, a tak jsem se tam příliš nezdržel. 

Ještě zajímavější příhodu jsem ale zažil v Bhubaneswaru, hlavním městě Urísy. Tehdy jsem cestoval spolu s Thomasem a Miltonem a čekala nás cesta nočním autobusem do jejich vesnice. Požádal jsem Miltona, aby na večeři vybral nějakou „lepší restauraci“, chtěl jsem se totiž vyhnout případnému průjmu v autobuse. Milton se zamyslel a pak řekl, že o jedné ví. Když jsme vystupovali z motorikši, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Před námi stálo nákupní centrum, za jaké bychom se nemuseli stydět v Evropě. V přízemí byla Pizza Hut, kam jsme prý měli namířeno. Už zvenku jsem měl pocit, že tento podnik do té mně známé Indie tak nějak nepatří, ale teprve uvnitř jsem pochopil, že zde se stravují jen ti opravdu bohatí. Miltonovi se při pohledu na jídelní lístek protočily panenky – rodinná pizza (kterou bych ale bez problémů snědl sám) stála 550 rupií (220 Kč)! To je na Indii opravdu neskutečná částka.  Ani Milton ani Thomas evidentně netušili, že by jedno jídlo mohlo vůbec někde stát tolik peněz. Já jsem to tolik neřešil, protože dát 220 Kč za večeři pro tři je na české poměry pořád ještě laciné. Spíše jsem pozoroval úplně nový druh lidí – byznysmeny, kteří přišli po práci na večeři s kolegy a mladé Indky nastrojené v drahých oblečcích. Jak odlišné se to zdálo oproti našemu malému Golaghatu. Ještě výraznější kontrast mě čekal venku – další várka indické elity čekající na svůj stůl (všechna místa v restauraci byla plná) se mísila s žebráky, kteří se na nich (a především na mně) doprošovali deseti rupií. 

A co na tom všem bylo nejlepší? Ani Thomas ani Milton svůj díl rodinné pizzy nedojedli. Oba přiznali, že jim to nechutná, takže jsem ji nakonec snědl skoro celou sám. 

Co se týká naší golaghatské stravy, tak někdy mi chutná více, někdy méně, ale pravdou zůstává, že obecně z ní už nijak nadšený nejsem. Čas od času sním něco špatného, což způsobí, že si pak několik dní dávám do pořádku svůj žaludek. Za poslední měsíc se mi to stalo dvakrát, a tak si říkám, jestli po téměř devíti měsících v Indii nezačíná můj trávící orgán už tak trochu stávkovat.

Přesto je zde něco, co mi bude po návratu domů opravdu scházet. Jedná se o indické ovoce. S tím, co je k dostání v našich obchodech, se nedá moc srovnávat. Indické ovoce je mnohem sladší a samozřejmě lacinější. Můj žebříček zní: 1. – mango, 2. – ananas, 3. – papája. Bohužel mango i ananas jsou sezónní, ale zdá se, že před mým odjezdem snad ještě stihne dozrát. 

A když už jsem zmínil svůj odjezd, tak aktuální novinka je ta, že jsem si koupil zpáteční letenku. 22. června se nadobro rozloučím se všemi v Golaghatu a vydám se vlakem na 2500 km dlouhou cestu do Dillí. Odtud letím do Prahy, kde bych měl přistát 28. června. 

Ale nebojte, do té doby ještě na mém blogu pár nových příspěvků najdete (i když příští týden se zřejmě opozdím).

V Indi je rýže synonymem jídla

Jedno z témat, které na mém indickém blogu pochopitelně nemohu vynechat, je jídlo. Článek o něm jsem si nechával na období po dovolené. Tak nějak jsem tušil, že za hranicemi našeho Asámu jsou k dostání odlišné pokrmy, což se ukázalo jako pravdivé, a tak článek bude trochu pestřejší.

Má-li obyčejný Ind příležitost vést s vámi rozhovor, dotaz „co jíte ve vaší zemi?“ přijde zhruba na čtvrtém místě (potom, co se dozví, odkud jste, co tu děláte a kolik máte bratrů a sester). Pokud se ale zeptáte na jeho oblíbené jídlo, smysluplné odpovědi se zpravidla nedočkáte. Proč? Chudí Indové totiž jedí pořád to samé – rýži. Kromě severní a severozápadní Indie, kde převažují chapati, je rýže potravinou, kterou mají na talíři třikrát denně. Nadpis tohoto článku tedy není přehnaný. Mnohdy se mi stane, že člověk, kterého zajímá, jestli jsem už obědval, se mě zeptá: „Už jsi snědl svoji rýži?“. A když během sportovních dnů ve škole vrhnul jeden kluk koulí podstatně méně, než ostatní, spolužáci se smáli a komentovali to: „Haha, ten nedojedl rýži!“. 

O rýži bych mohl psát dlouho, ale bylo by to nošení dříví do lesa, tak mi dovolte ještě poslední postřeh. Doma jsem se často setkal s názorem, že Indové a Čínani si nechávají tu nejlepší rýži, kterou vypěstují a do Evropy a Ameriky posílají jen nekvalitní, kterou by sami nejedli. Jelikož od svého návratu z Anglie jsem tak trochu „labužník přes rýži“, napjatě jsem první den v Golaghatu očekával, co budeme mít na stole. Jaké bylo moje zklamání, když se servírovala ta nejlacinější a nejobyčejnější odrůda. Otec Rajesh si toho možná všiml, a tak mi hned vysvětlil, že oni jedí jen obyčejnou rýži, protože ta kvalitní je příliš drahá. Tehdy jsem si uvědomil, že v době globalizace je přeci logické, že pokud je o kvalitní rýži na západě zájem, tak se určitě najde někdo, kdo ji tam začne prodávat. A to tím spíš, že za kilogram rýže prodané v ČR dostane 30 Kč (za basmati 50 Kč), kdežto v Indii jen 5 Kč (samozřejmě, že v té české ceně hrají roli transportní náklady, daně a cla, které rozdíl v marži mohou prakticky smazat). Přesto vás ale mohu potěšit - pokud chcete kvalitní rýži, nemusíte kvůli ní jezdit do Indie.

Pokud ale přesto přijedete a budete se stravovat u salesiánů, můžete zažít při jídle leckterá dobrodružství. V prvním týdnu svého pobytu jsem potkal v našem areálu štěňata. Jelikož jsem byl doma varován před psy nakaženými vzteklinou, hned jsem se ptal otce Dilipa, jestli jsou naše. „Jojo, ty jsou naše. Až trochu povyrostou, tak je zabijeme a dáme si psí maso.“ Pro mě to bylo tehdy jedno z mnoha překvapení, které mi první týdny přinesly. Mám pocit, že štěňata jsou i po osmi měsících pořád naživu, ovšem psí maso už jsme na stole párkrát měli. Další oblíbenou delikatesou otce Dilipa jsou vosí larvy. Ty jsou skutečně docela chutné, akorát můj zrak je nějak nechce akceptovat (mám prostě už od dětství zafixované, že vosa dává žihadla a dávat si ji do pusy není moc dobrý nápad). Bratr Thomas pro mě zase jednou uvařil zdejší specialitu – kraví mozek – ovšem tehdy to bylo smíchané s vnitřnostmi, takže nevím, jak vlastně chutnal. 

Jednou jsem večeřel sám s mladým otcem Rajeshem (teď tu máme dva otce Rajeshe) a v jednom hrnci na stole bylo nějaké maso, které jsme nedokázali identifikovat. Nakonec jsme se shodli na tom, že to je nějaké hodně malé kuře. Nicméně nám to nedalo a po večeři jsme se šli zeptat kuchařek. Dozvěděli jsme se, že odpoledne našli na zahradě zakousnuté holoubě, tak nám ho udělaly k večeři. Jelikož už bylo po jídle, tak jsem nic nenamítal, jen jsem doufal, že pes, co ho zakousl, neměl vzteklinu. 

Po osmi měsících svého pobytu zde už jsem si stihl všimnout, že Indové mají k jídlu trochu jiný přístup, než my. Včera jsem si chtěl k svačině vzít toastový chleba, ale byl už plesnivý a to docela dost. Protože tady nepoužíváme odpadkové koše, nechal jsem ho ležet na stole. Druhý den ho kuchařky připravily na stůl k snídani. Tehdy si té plísně všiml otec Rajesh (už totiž zezelenala). Následně mi ho dal do ruky se slovy: „Odnes ho do kuchyně a řekni holkám, ať z toho udělají toasty.“ Takže ode dneška jsem přestal jíst toasty…

Abyste ale nanabyli mylného dojmu, tak většinou zde jíme normální indická jídla. Kromě vepřového, které občas trochu smrdí, jím všechno a indické stravě už jsem se plně přizpůsobil. Faktem je, že indická vařená zelenina (zde se tomu říká kari), které je na stole vždy několik druhů, chutná všechna prakticky stejně (tak to tedy vnímám já, který na tyto chutě nejsem zvyklý). Většinou tedy máme rýži, daal a několik druhů zeleniny. Občas je na stole kachna, ale většinou to jsou jen kosti (kuře i kachna se zde připravuje tak, že se naseká na špalku na kousky a vaří i s kostmi). Ovšem nejlepší jsou snídaně – chapati, nudle se zeleninovou omáčkou a vaječná omeleta je můj oblíbený ranní pokrm. 

Nyní mě prosím omluvte, přestože jsem tento článek napsal už v pátek, tak až do nedělního poledne jsem se nedostal k tomu, abych ho dokončil. Nyní odjíždím do školy, kde budu přespávat, tak jsem se rozhodl ho rozdělit na dvě části a tu druhou dopíšu příští týden.

V Indii na záchod

Pokud se vydáte do Indie a máte v plánu strávit jistý čas i s prostými lidmi (naplánujete si do itineráře i něco jiného, než Taj Mahal a pár měst v Rajasthanu), můžete se dostat do kuriózních situací v okamžiku, kdy potřebujete na záchod.

Tento text je trochu jiný. Jedná se spíše o vyprávění jistých příhod z první poloviny mého pobytu, než o souvislý článek. Prosím nehledejte v něm žádné hluboké myšlenky :-) 

Vloni v létě, zhruba dva týdny od příjezdu do Indie, jsem byl na návštěvě v rodině Punam, jedné z našich učitelek. Před koncem návštěvy jsem se jí zeptal, kde najdu záchod. Odvedla mě za jejich domek, kde byla malá místnost. Dveře měla dokořán a uvnitř na záchodové míse seděl nějaký děda, měl stažené kalhoty a jakási babička se ho snažila táhnutím za ruce postavit. Když Punam viděla, že je obsazeno, poslala mě do místnosti, která byla hned vedle. Vešel jsem, zavřel za sebou dveře, ale co to?  V této místnosti s betonovou podlahou žádný záchod nebyl. Byly tam pouze tři kbelíky plné vody. Hledal jsem, přemýšlel jsem, ale nic jsem nevymyslel, a tak jsem se rozloučil a na záchod si došel cestou domů. 

Nedávno jsem se v mém pokoji učil s našimi prvňáky matiku, když se ozvali, že potřebují na záchod. Jelikož na „jejich“ záchody je to daleko, poslal jsem je na ten, který mám ve svém pokoji. Jakmile vstoupili do koupelny, pronesli jednu z nejroztomilejších vět, kterou jsem od nich slyšel. „Sir, where?“ („Cyrile, kam?“ – o tom, proč mě děti oslovují „Sir“, v tomto článku psát nebudu. Je to prostě jedna z věcí, na kterou jsou nastaveni a já jsem se rozhodl ji neměnit, i když mi, být oslovován „Sir“, od dětí moc příjemné není). Přestože záchodová mísa v koupelně byla přímo před nimi, kluci neměli nejmenší tušení, kam se mají vymočit. Oni prostě ten den viděli poprvé v životě klasický záchod! Vešel jsem tedy do koupelny a ukázal jim záchodovou místu. „To jako tam, jo?“, nevěřícně se ujišťovali. „Jo, tam“, se smíchem jsem odpověděl já. 

Ač to asi není nejlepší ukazatel, životní úroveň indické domácnosti je možné posuzovat i podle toho, jaký má doma záchod. Bohatší Indové, kteří žijí moderně, si zakoupí drahou záchodovou mísu. Střední třída chodí na turecký záchod, ovšem nejsnazší to mají chudí Indové. Ti vezmou motyku (rýč jsem tu ještě neviděl), vykopou malou díru vzadu za domkem, kolem ní zatlučou čtyři bambusové tyče a dokola napnou modrý, neprůsvitný igelit. Tímto je záchod hotov, na velkou pak chodí na pole nebo mezi bambus. Pravidelní čtenáři mého blogu si asi domyslí, že tento typ záchodu používá téměř sto procent našich vesničanů.

Muži si ovšem v Indii příliš starostí dělat nemusí. Indové totiž močí prakticky kdekoli. Přesto mám pro turisty chystající se do Indie jednu radu. Ocitnete-li se náhodou v muslimské vesnici, běžte se raději shovat tak daleko, aby vás nikdo neviděl. V Radžastánu mě můj velbloudář-muslim sdělil, že jeden izraelský turista šel na malou k nejbližšímu stromečku. Bohužel ho viděla nějaká muslimka a hodila po něm kámen. Ve městech je to prý OK, ale muslimky žijící ve vesnicích prý nechtějí vidět muže močit. Přestože v poušti to byl trochu problém, nakonec jsem se shoval tak daleko, kam by kamenem nedohodila ani Helena Fibingerová. 

Potíže mohou nastat tehdy, potřebujete-li v Indii na velkou a chcete si zachovat „čisté ruce“. Toaletní papír v Indii používá opravdový zlomek populace. Když jsem se během dovolené v jedné rodině chystal na záchod, najednou se za mnou ozvalo: „Je kjá he?“, což v hindšitě znamená zhruba „A tohle je co?“ Otázku položil malý Binit a na mysli měl toaletní papír, který jsem si nesl s sebou. Přestože chodí do druhé třídy kvalitní anglické soukromé školy, toaleťák viděl ten den evidentně poprvé v životě. Protože toaletní papír používá v Indii málokdo, není vždy snadné ho sehnat (tedy pokud zrovna nejste v turistické Agře či Radžastánu). Indové ho ale nepotřebují. Spatříte-li někoho, kdo kráčí kamsi do (pra)lesa a s sebou si nese kyblíček s vodou, vsadím se s vámi o tisíc rupií, že vím, co tam bude dělat. A pozor, na mytí zadku se používá zásadně levá ruka (jste-li praváci). Proto je také ve většině asijských zemí považována za nečistou. 

Jednou jsem se při doučování věnoval jednomu z našich třeťáků. Najednou mi řekl, že potřebuje na velkou a odběhl ven. Vrátil se ale už asi za minutu. Když jsem se ho ptal, jestli to stihl tak rychle, zklamaně odpověděl: „Nene, nestihl. Nebyl tam žádný kýbl.“ Neměl si do čeho napumpovat vodu, a tak si nemohl jít na záchod.

A na závěr se vám přiznám k jednomu chybnému úsudku, kterému jsem věřil téměř půl roku. Na indických letištích jsou zpravidla kolem záchodů kaluže jisté tekutiny. V momentě, kdy jsem si všiml, že na stěně visí jakási speciální sprcha, kterou si Indové myjí dotyčné partie, se mi ulevilo, protože jsem pochopil, že se jedná pouze o vodu, kterou dotyčný nevyhnutelně nacáká mimo záchod.

Na našich školních záchodech, jsou také na zemi kaluže jisté tekutiny. Pevně jsem věřil, že je to voda, která se rozlije dětem z jejich kyblíků. Pak jsem ale viděl jednoho chlapečka, stát ve dveřích a močit přímo na podlahu. Chvíli jsem ho pozoroval a během krátké chvíle přišli další dva, kteří udělali totéž. Od té doby vím, že na našich záchodech se nejedná o vodu. O tom, že některé děti chodí do školy bosy, už jsem zde na blogu psal…

Těším se za týden!

PS: K tomuto článku si dovolím ještě dvě poznámky. První je rozluštění té záhady z jeho úvodu - v té místnosti byla ve skutečnosti díra (v rohu na zemi), ale jelikož jsem tehdy hledal záchod, tak jsem ji prostě přehlédl.

Druhá se týká našich kluků, kteří močí na záchodě na podlahu. Rozhodně by nebylo fér jim to vyčítat. Oni prostě chodí celý svůj krátký život na zahradu, a tak opravdu netuší, že mají močit do té strouhy, co je podél stěny. Kdyby jim to někdo řekl, možná by to začali dělat.