Příběh ze zimní Indie

Skončil další týden a my jsme se v Indii opět přiblížili závěrečným zkouškám (začínají už za osm dní) a konci školního roku. Ve škole jsem byl tento týden jen jednou – tři dny byly plánované i neplánované prázdniny (toho jsme využili s kluky z intru k přípravě na zkoušky) a v pátek a sobotu jsem zůstal doma v posteli. V krku mě bolí tak, že každé polknutí je pro mě, jako kdybych polykal střepy, a protože vážím každé slovo, usoudil jsem, že opravdu nejsem schopen překřikovat čtyřicet uličníků při výuce angličtiny. Nemám tedy ani moc energie na psaní článku, ale popíšu jeden příběh z minulého týdne.

V neděli jsme v naší škole Jivon Jyoti slavili Den rodičů. Jelikož náš ředitel otec Anthony chtěl ukázat svoji školu v co nejlepším světle, muselo být všechno perfektní až dokonalé, takže jsme přípravou trávili opravdu hodně času a poslední tři dny se dokonce vůbec neučilo. Jedním z mých úkolů bylo připravit společně s jedním učitelem hlavní proslov. Napsali jsme ho v pátek a v sobotu jsem se dozvěděl, že ho nebudeme číst my, ale má ho přečíst někdo z dětí.
Ostatní učitelé v těchto situacích postupují zpravidla tak, že podobné záležitosti svěřují vždy těm stejným žákům. Proslovy vždy čte čtvrťák Mojesh, básně zase recituje Shanti nebo Rashmi. Tyto děti navíc vystupují ve většině představení, sebevědomí mají na rozdávání, a některé i díky tomu jsou už docela nafoukané.

Rozhodl jsem se tedy, že tentokrát bude proslov číst někdo, kdo se na pódium nikdy nedostal. Že dám jednou příležitost někomu průměrnému, kdo v miliardové Indii nikoho nezajímá. Vybral jsem čtvrťáka Edmona, o kterém jsem věděl, že dokáže vystupovat před lidmi a v této roli obstojí. Znal jsem i jeho rodinu, kterou jsme jednou navštívili. Rodiče jsou zemědělci a žijí jen z toho, co vypěstují. Přes den pracují na poli a v noci chrání rýžové pole před divokými slony.
Šel jsem se ho tedy zeptat, jestli chce zítra číst proslov. V ten moment mě ale uviděl můj kolega učitel, zděsil se a zvolal: „Toho ne, ten to nezvládne! Dáme to Mojeshovi!“ Já jsem už ale byl odhodlaný tentokrát to Mojeshovi nedat a prosadil jsem si, že to s ním aspoň zkusíme.

Když se Edmon dozvěděl, že bude číst proslov, úplně se rozzářil. Ten kluk dostal zřejmě poprvé takovouto šanci, byl za ni opravdu vděčný a rozhodl se ji chopit naplno. V momentě, když jsem mu podal text, aby ho zkusil poprvé přečíst, mi ale zatrnulo. Ten kluk četl opravdu příšerně, evidentně měl dyslexii, protože přeskakoval slova, zaměňoval písmenka a každé slovo opakoval pětkrát, než se vydal na další. Moje první reakce byla, že takto to zítra přečíst nemůže a musím to dát někomu schopnějšímu. Když jsem ale viděl jeho nadšení a jeho úžasnou snahu přijít na to, jak správně vyslovit další slovo, neměl jsem už to srdce mu ten proslov vzít. Nedokázal jsem mu říct, že čte opravdu hrozně a že to dostane někdo jiný.
Následující čtvrthodinu jsme strávili nacvičováním. Trochu se zlepšil, ale pořád to byla bída. Ostatní učitelé, kteří nás pozorovali, mě museli mít za blázna. Nechápali, proč ztrácím čas nacvičováním proslovu s klukem, který to stejně nepřečte, když Mojesh by to přečetl bez problémů napoprvé. Protože na Edmona už čekal otec, rozloučil jsem se s ním slovy, „je to velmi dobré, ale zítra to musí být dokonalé, takže to musíš ještě hodně hodně trénovat“ (už dříve jsem pochopil, že děti motivuje více pochvala než kritika, i když zdánlivě není na místě). Odpoledne mě ještě potkal ředitel a naznačil mi, jestli to nechci dát někomu jinému, protože tenhle kluk se mu nezdá dostatečně sebevědomý.

Večer jsem tedy šel spát s tím, že to bude propadák, ředitel bude naštvaný a učitelé mě budou mít za blbce, ale rozhodl jsem se, že to vezmu na sebe a Edmonovi už ten proslov nechám.

V neděli ráno Edmon přijel dřív, tak jsem si ho vzal stranou, že to ještě zkusíme trochu vylepšit. V momentě, kdy začal číst, mi ovšem spadla brada podruhé. Ten kluk se té šance chopil opravdu fantasticky. Nechápal jsem, co se stalo, ale on ten proslov přečetl naprosto plynule, bez jediného zaváhání (nacvičoval ho celý den a uměl ho téměř nazpaměť). Přiznám se, že v ten moment mě to opravdu dojalo. Pochopil jsem, že není co zlepšovat, protože on to četl lépe, než by to zvládli naši premianti. Zavolal jsem tedy mého kolegu, aby si proslov poslechl. Byl poněkud překvapený, ale uznal, že to je dobré a že mu to necháme. 

Jak už to ale někdy bývá, happy end se nakonec nekonal. Hodinu před začátkem akce si proslov přečetl náš ředitel, usoudil, že to není dobré a napsal ho celý znova. S úplně novým textem si Edmon samozřejmě nevěděl rady, takže proslov nakonec bez nějakého delšího nacvičování přečetl Mojesh. 

Tento příběh jsem se rozhodl popsat proto, že na jeho konci jsem byl svědkem něčeho, co už mě zde dříve párkrát zaujalo. Mám na mysli velkou morální vyspělost některých malých, chudých dětí. Mnohé z nich jsou mimořádně slušné, upřímné a spravedlivé, přestože nepocházejí ze zrovna ideálního prostředí (salesiáni mi občas vypráví, kolik je v některých vesnicích alkoholiků, gamblerů apod.). Když Edmon viděl, že si s novým textem neporadí, bez jakýchkoli emocí pravil: „Pane řediteli, já to bohužel přečíst nedokážu“ a předal papír Mojeshovi. Místo, abych já utěšoval jeho, že celodenní trénink přišel vniveč, utěšoval nakonec on mě.

Jediný, kdo tak byl v neděli zklamaný, byla jeho maminka. Její snaživý, ale podprůměrný syn, který opakoval třetí třídu, protože propadl ve všech předmětech, se tentokrát na pódium nedostal. 

Dodatek:
Přiznám se, že na té situaci nesu podíl já, protože jsem proslov mohl napsat dřív a dát ho řediteli s předstihem. Jelikož ale musel být v angličtině, tedy jazyce, kterému rozumělo zhruba pět z asi dvou set přítomných rodičů (ani těch pět anglicky mluvících mu ale nerozumělo – jejich angličtina na to nepostačovala), nepovažoval jsem obsah za tak důležitý. Fakt, že v angličtině byla ten den většina programu, komentoval jeden můj kolega slovy: „Budou (rodiče) prostě sedět a čumět jak opice, aniž by rozuměli jedinýmu slovu.“ 

A ještě jedna poznámka:
Článek jsem začal psát v sobotu, v neděli už je mi lépe, to jen abyste si nikdo nedělal starosti o moje zdraví. Akorát jsem dnes zjistil, že na sirupu proti kašli, který mi včera dali v lékárně, stojí, že je k prodeji výhradně na předpis registrovaného lékaře a chybí na něm dávkování…

V galerii se můžete podívat na pár nových fotek.

Hindština je cizí jazyk

Zdravím vás z Indie, kde po dlouhém létu definitivně začala zima (ano, podzim zde nemají). Je to tedy indická zima, takže přes den bývá příjemných dvacet až pětadvacet stupňů, ale ráno už je poměrně chladno. Je zřejmé, že moje tělo se po třech měsících vedra začalo adaptovat na zdejší subtropické klima, a tak je mi po ránu docela zima. Zatím jsem to ale vyřešil tak, že jsem si koupil košili s dlouhým rukávem. Pravdou je, že Indové začínají trpět o dost víc. Někteří naši kluci už nosí bundy, šály, čepice i rukavice. Někdy je to docela vtipné – když se s kluky učíme v mém pokoji, mají na sobě zimní bundy, zatímco já jsem v šortkách a krátkém tričku. Zima ale teprve začíná, všichni říkají, že v prosinci a lednu bude mnohem chladněji. 

Tento článek jsem se rozhodl věnovat jazykům, které se v naší oblasti používají. Zjistil jsem, že je totiž rozdíl, když si člověk doma přečte na Wikipedii, že v Indii je 29 jazyků s více než miliónem mluvčích a tím, když sem přijede a vidí, jak to funguje v praxi. Ne, že by se mě to nějak moc dotýkalo, já se zatím s nikým jiným, než anglicky mluvícím člověkem nedorozumím. Pár věcí mě ale po příjezdu přeci jen překvapilo, tak bych se o ně chtěl podělit. 

Zajímavé je například už to, že většina lidí v naší oblasti se dorozumí dvěma až třemi jazyky (a to včetně těch, kteří nechodili do školy), někteří umí i čtyři jazyky a naopak obtížně byste hledali člověka, který umí pouze svoji mateřštinu. Jak je to možné? Ač to navenek není poznat, většina Indů patří původem k nějakému kmeni a doma mluví jazykem příslušného kmene. Nejpočetnějším kmenem v naší oblasti jsou Adibasi, kteří mluví jazyky sadrí a kharía (všichni čtyři naši salesiáni jsou Adibasi). Kdybyste se ale zeptali na kmen lidí ve městě, většina by odpověděla, že jsou „Assamese“ (tedy něco jako já jsem Čech). Jejich jazykem je asámština, což je také hlavní jazyk naší oblasti a jeden z více než dvaceti indických úředních jazyků. No a pak přichází samozřejmě na řadu hindština. Pro tento jazyk s několika sty milióny mluvčích platí, že v jižní Indii se s ním prakticky nedomluvíte, ale na severu naopak ano. Všichni se jí učí povinně na školách a např. v Nagalandu dodá ministerstvo školství každé soukromé škole jednoho učitele hindštiny, kterého také zaplatí. Hindštinou se tady dorozumí prakticky každý, faktem ale je, že její znalost je hodně různá. Zejména ti méně vzdělaní mluví, jak jim slova přijdou do pusy a nějaké skloňování a časování moc neřeší. 

Jazykem, který v tomto výčtu nemohu vynechat, je angličtina. Než jsem se sem vydal, dočetl jsem se kdesi na internetu, že Indie je stát s nejvíce anglicky mluvícími lidmi (v Indii prý mluví anglicky přes 250 mil. lidí, což je více než ve Spojených státech). Tento jazyk zde ovládají pouze ti vzdělanější. Prakticky všichni se ji naučili tím, že chodili na anglickou základku (tedy např. do našich dvou salesiánských škol). Ve městě ale na mluvenou angličtinu prakticky nenarazíte, pouze některé cedule a billboardy jsou psané v angličtině.

V praxi ale tento jazykový labyrint funguje docela dobře. Všichni, kteří jsou z našeho Asámu nebo zde už pár let žijí, mluví asámsky a ti, kteří asámsky neumí, se domluví v hidštině. Lidé z vesnic pak vedle toho umí ještě svůj kmenový jazyk a ti, co chodili do anglických škol, umí anglicky.

Zajímavé důsledky má tato situace pro naše děti. Asi 98% našich žáků jsou Adibasi a většina z nich mluví sadrí (tento jazyk se ve škole neučí, nemá ani psanou formu). Jelikož jsme anglická škola, tak veškerá výuka je v angličtině. Jeden z předmětů je asámština a jako další cizí jazyk pak mají žáci hindštinu. Takhle to funguje od druhé třídy, takže když nepočítám asámštinu (kterou děti umí), učí se dva cizí jazyky. Jelikož ale asámština používá jinou abecedu než hindština, znamená to pro ně učit se vlastně tři abecedy. S tím mají pochopitelně problémy a v asámštině a hindštině většina dětí propadne.  

Nejhorší to mají ty děti, které neumí sadrí ani asámsky. Je jich sice jen pár, ale ty se pak nedorozumí ani s učiteli, ani se spolužáky. Jedinou možností je pro ně angličtina, kterou malé děti ještě samozřejmě neumí. Jednou jsem stál venku před sborovnou a bavil se o jazycích s jedním naším učitelem. On z ničeho nic odchytil jednoho kluka, který zrovna běžel kolem a říká: „Tenhle kluk ani sádrí, ani asámština, ani hindština. A protože je v první třídě, tak ještě ani angličtina. Tenhle kluk jenom kharía.“ Jiný příběh mi zase vyprávěl ředitel druhé školy. Ve třetí třídě byl žák, který celý rok propadal ve všech předmětech kromě asámštiny. Na konci roku už to bylo jeho otci divné, tak se vypravil do školy, aby si ujasnil, co se děje. Během schůzky s ředitelem se zjistilo, že ho dal do naší školy z asámské základky a ten kluk vůbec neuměl anglicky. Jeho otce prostě napadlo, že anglická škola bude lepší než asámská, ale jelikož tam sám nikdy nechodil, tak mu nedošlo, že jeho syn bude mít poněkud problémy.  

A jak se s indickými jazyky potýkám já? Záhy po svém příjezdu jsem zjistil, že anglicky mluví pouze vzdělanější vrstvy a pokud se budu chtít dorozumět i s průměrnými, chudými Indy, musím se naučit jeden z místních jazyků. Zvolil jsem si hindštinu, protože pouze tento jazyk bych mohl využít i mimo Asám. Můj cíl byl naučit se jen mluvit (ne psát a číst), což se neukázalo jako dobrá cesta, takže jsem následně strávil měsíc jen tím, že jsem se učil abecedu. Současný stav ale moc dobrý není – rozumím sice některým jednoduchým otázkám a někdy dokážu odpovědět, ale na to, abych si s někým popovídal, to ani zdaleka není. Narážím totiž na dva problémy – nemám ani knihu/učebnici hindštiny (v angličtině), ani učitele, takže se učím sám jen z internetu; nemám moc možnost hindštinu procvičovat, protože děti ve škole i v hostelu mají přísně zakázáno mluvit jinak než anglicky. Navíc pro mnoho lidí je hindština až třetí jazyk, takže je to podobné, jako kdybych přijel do ČR např. z Vietnamu a začal se učit německy – mnoho lidí němčinu zná, ale v Čechách to nikdy nepoužívají. Už jsem i uvažoval, že svoji snahu vzdám, protože můj záměr naučit se dost na to, abych se domluvil během své lednové dovolené, se evidentně nenaplní. Nakonec ale pomalým tempem pokračuji dál. 

O indických jazycích bych mohl psát ještě dlouho, ale jelikož už jsem opět o polovinu přesáhl plánovanou délku článku, těmito slovy se s vámi loučím.

Seriál o indické škole (díl třetí): Místo školy na pole

Články o tom, jak funguje indická škola, by nebyly úplné, kdybych vynechal naše žáky. O indických dětech jste si mohli přečíst zde, tento článek je o tom, jak s nimi občas „zápasíme“ ve škole. Jeden z hlavních problémů, se kterým se my učitelé při výuce potýkáme, je, že děti se prostě neučí samy doma. Musíme vycházet pouze z toho, co je naučíme v hodinách, což pochopitelně brzdí jakýkoli větší pokrok. 

Nelze ale tvrdit, že je to pouze jejich vina. Naše děti totiž nepochází z prostředí, které bych charakterizoval pojmem „ideální studijní podmínky“. Jejich rodiče jsou většinou analfabeti (o znalosti angličtiny ani nemluvě) a o tom, jak to ve škole chodí, neví nic. Některé děti navíc mají doma spoustu práce (vaření, chození pro vodu, péče o mladší sourozence), k čemuž se v létě a v zimě přidává práce na rýžových polích, která má většinou přednost a někteří rodiče v tuto dobu děti do školy vůbec nepošlou (mimochodem, vtipné je, že i závěrečné zkoušky v listopadu jsou naplánované tak, aby příliš nekolidovaly se sklizní). Dalším problémem je proud. Jelikož našimi žáky jsou pouze vesnické děti, mnoho z nich nemá doma zavedený proud. Bohužel v půl páté už je taková tma, že se bez světla studovat nedá. Vzhledem k tomu, že některým dětem trvá cesta domů i přes hodinu, znamenalo by to pro ně přijít domů a hned začít dělat úkoly, což příliš nekoresponduje s indickým přístupem „odkládat všechno na poslední chvíli“, takže většinou přijdou druhý den bez úkolů. Ani ty děti, do jejichž domů je proud zaveden, nemají vyhráno. Ve vesnicích je proud tak nestabilní, že někdy nejde i několik dní po sobě. 

Posledním problémem je skutečnost, že naše děti jsou prostě příliš malé na to, aby se mohly učit samy (v naší škole je jen první stupeň). Od učitelů sice dostávají úkoly relevantní jejich věku (naučit se kus básničky, dodělat cvičení, které se dělalo v hodině, naučit se pár nepravidelných sloves…), přesto ještě nemají tu zodpovědnost a většina z nich bude raději celé odpoledne lítat venku s kamarády. V praxi to pak vypadá tak, že v každé třídě je jedno až dvě děti, kterým rodiče platí soukromého učitele (tuition) a jedno až dvě děti, které bydlí v hostelu (tak zde říkáme internátu). Tyto děti zvládnou všechny předměty a jsou nejlepší ve třídě. Zbytek třídy propadne v jednom až deseti předmětech (třídu zde ale opakují jen ty děti, které propadly zhruba v osmi a více předmětech). Po čtvrtletních testech jsem si dělal statistiku a zjistil jsem, že v první až čtvrté třídě není jediné dítě, které by se učilo samo a prospělo.

To všechno se pochopitelně odráží na jejich znalostech, které jsou dost bídné. Například ve čtvrté třídě je asi jen pět dětí, které umí dělit. Ještě smutnější je to ve vyšších třídách (druhý stupeň), protože ve spoustě předmětů na sebe látka pochopitelně navazuje. Děti, které se nenaučí násobilku, se nenaučí násobit ani dělit větší čísla a díky tomu jim „ujede“ prakticky celá matika čtvrté, páté a šesté třídy. Pak to dopadá tak, že za mnou přijdou sedmáci z našeho hostelu, otevřou kapitolu „rozklad mnohočlenů na součin“ a chtějí, abych jim to vysvětlil. Začnu tedy vysvětlovat diskriminant, ale vidím, že to nechápou. Postupnými dotazy začnu zjišťovat, kde končí jejich znalosti, a bohužel zjistím, že uvízli ve třetí třídě – dělá jim problémy dělení, neví, co znamená „dvě x“ nebo „x na druhou“ a o řešení rovnic nemají ani tušení. Na začátku týdne jsem se po dvě odpoledne snažil dvěma šesťákům vysvětlit, jak sečíst jednu polovinu a jednu čtvrtinu, ale neuspěl jsem (kluci vůbec nevěděli, co je to zlomek) a rozhodl jsem se, že se budu věnovat pouze klukům od páté třídy níž, protože ještě nemají tak velké manko.  Ještě ale nevím, jak jim to zdůvodním, protože jak se blíží závěrečné zkoušky, je o moje doučování rostoucí zájem a kluci si mě někdy chodí rezervovat už ráno nebo i den předem.

Aby ale tento článek nevyzněl jen negativně, tak bych rád doplnil, že výuka ve škole i doučování mě pořád baví (toto mohu tvrdit díky tomu, že neučím šest sedm hodin za den, jako ostatní učitelé – tedy pokud zrovna za někoho nesupluji). Občas mě sice mrzí, že v hostelu nemůžu se studiem pomoci všem (kluků je celkem devatenáct a já jsem jen jeden), ale ve čtvrtletním vysvědčení byl u některých z nich vidět drobný pokrok, tak jsem z toho měl radost. 

Tolik tedy krátký článek o indických žácích. Ještě vám dlužím pár řádků o indických učebnicích. Jelikož ale budou zřejmě poněkud kritické, schovám si to na dobu, kdy budu mít horší náladu. Dnes ráno jsem totiž prožil jeden z nejradostnějších momentů od mého příjezdu – našel jsem svoji ztracenou peněženku.

Hledají se noví dobrovolníci

Cagliero je název dobrovolnického programu, v rámci něhož zde v Indii působím a jelikož právě začíná nový ročník, přidávám jeden krátký text mimořádně v polovině týdne.

O tomto programu jsem věděl již delší dobu od přátel, ale k mému rozhodnutí se sem vydat, přispěli z velké míry bývalí dobrovolníci, kteří působili v jižní Indii a vedli si blog. Nejdřív jsem ho četl jen ze zvědavosti, ale na konci jejich dobrovolnického roku už jsem věděl, že to chci také zkusit. Jedna z motivací pro vytvoření mého vlastního blogu tak byla toto někomu předat. Budu opravdu moc rád, když v práci, kterou zde začaly vloni moje předchůdkyně a letos v ní pokračuju já, bude příští rok pokračovat někdo další.

Odjezdu na dobrovolnou službu v rámci našeho programu předchází roční příprava, sestávající z osmi víkendů. A tato příprava začíná právě nyní. Rád bych zdůraznil, že účast v přípravě nikoho nezavazuje k tomu, že by pak musel někam odjet. Naopak, v mém ročníku byla spousta těch, kteří v průběhu přípravy usoudili, že to v jejich případě není dobrý nápad a zůstali doma. Pokud o tom tedy někdo trochu uvažujete, je nejlepší se přihlásit a pak uvidíte. Všechny informace o programu Cagliero jsou zde. S veškerými dotazy se mi samozřejmě můžete ozvat na rokvindii zavináč gmail.com.Ve nabídce zemí není jen Indie. Nejvíce dobrovolníků vyjíždí do afrických zemí a Bulharska, další působí v Mexiku, evropských zemích i v ČR.

Netvrdím, že život v Indii je snadný, ale za více než čtvrt roku, který jsem zde strávil, jsem svého rozhodnutí vydat se sem zatím nikdy nelitoval.

Seriál o indické škole (díl druhý): Nazpaměť!

Zdravím vás při čtení druhého příspěvku o naší škole. Minule jste se dozvěděli o našich učitelích, tento text bude o jejich výukových postupech. 

Výuka v naší škole (píšu o naší škole, ale ve všech školách, které jsem navštívil je to stejné a i dobrovolníci z jižní Indie měli úplně stejné postřehy) by se dala charakterizovat dvěma výrazy: bezmyšlenkovité opakování po učiteli a memorování.

Mezi učiteli je velmi oblíbený postup, kdy čtou slovo po slovu text z učebnice, a třída každé slovo opakuje. Pokud byste se kdykoli postavili před naši školu, mohli byste jistě alespoň z jedné třídy slyšet např.: učitel: „In“, třída zařve: „In“, učitel: „India“, třída zařve: „India“, učitel: „there“, třída zařve: „there“, učitel: „are“, třída zařve: „are“… a takhle to pokračuje třeba deset minut, než se přečte celý text. Na to, jak je takováto výuka efektivní, si asi uděláte názor sami. Děti při tom nemusí myslet, prostě jen vykřiknou, co zrovna slyšely, a vůbec nevnímají smysl čteného textu. Když tedy přečtete větu, že „Gandhi Jayanti je oslava narozenin Mahathmy Gandhiho“ a následně se jich zeptáte, „oslava čích narozenin je Gandhi Jayanti?“, nikdo nebude vědět odpověď.

Druhý stěžejní pilíř zdejší výuky je memorování, tedy učení se látky nazpaměť. Sousloví „make  them by heart“ (v indické angličtině to znamená „nech je to naučit zpaměti“) zůstane ještě hodně dlouho vryto v mé mysli, protože ho slyším opravdu velmi často. Když jsem měl suplovat v třídě jednoho učitele a ptal jsem se, co mám probrat, zpravidla otevřel učebnici, ukázal někam prstem a řekl: „Make them by heart this one“ (Tohle je nech naučit zpaměti). Ať už se jedná o hodinu matiky nebo anglické gramatiky, děti se zbytečně často učí nazpaměť složité definice (kterým vůbec nerozumí), básničky a všechno, u čeho to dává i nedává smysl. Na začátku týdne jsem suploval ve druhé třídě a ptal jsem se dětí, co dělaly minule. Dozvěděl jsem se, že se učí nazpaměť text na straně X. Jednalo se o cvičení, kde měly děti uspořádat zpřeházené věty tak, aby tvořily příběh. Učitel už ale zřejmě neměl sílu učit, a tak vybral první text, který mu přišel pod ruku (básničky už došly) a dal ho dětem k naučení. Jelikož při memorování se děti neučí myslet, dochází pak k situacím, kdy třeťák napíše do testu k definici přídavného jména: „Pronoun is a word used instead of a noun to avoid its repetition.“ (zájmeno je slovo používané místo podstatného jména, aby se vyhnulo jeho opakování). Jelikož tomu, co napsal, nerozumí, o tom, že právě místo definice přídavného jména napsal definici zájmena, se dozví, až když dostane opravený test (pokud si říkáte, že mu musí být divné, že definice přídavného jména začíná slovem „zájmeno“, tak vězte, že nebude, a to právě proto, že takto myslet nedokáže). A to, že děti neumí myslet, je opravdu problém. S jedním druhákem z mého intru jsme se učili dělení. Nejdřív jsem mu vysvětlil, co dělení vůbec znamená, a pak jsme se učili dělit dvouciferná a následně tříciferná čísla. Když jsem ale pak viděl jeho čtvrtletní test, nechtěl jsem věřit vlastním očím. Všechna dělení dvouciferných čísel měl špatně a všechna tříciferná měl vydělená správně. Když jsem se ho ptal, jak je to možné, řekl, že dělení dvouciferných zapomněl, protože jsme to dělali před delší dobou. Když jsem namítl, že je to stejné jako tříciferná, akorát je to kratší, řekl, že to ho nenapadlo.

Mám tedy v plánu, že v druhé polovině mého zdejšího působení (školní rok zde začíná na konci ledna) nebudu děti učit jen angličtinu, ale také myslet.

Pokud bych v naší škole sám neučil, ale byl jen vnějším pozorovatelem, na tomto místě bych zřejmě článek ukončil s konstatováním, že výuka v indické škole je opravdu tragická a děti se vůbec nic nenaučí. Jelikož v ní ale učím každý den a vyzkoušel jsem si výuku téměř všech předmětů ve všech třídách, s politováním musím konstatovat, že v některých třídách se mi zatím žádné lepší než indické výukové postupy aplikovat nepodařilo. Pokusím se popsat výuku prvouky v naší první třídě, kde je 63 žáků. V ČR by se dala nasimulovat zhruba takto: vezměte 5 dětí asijských imigrantů, kteří právě přiletěli a neumí česky. Dále navštivte 3 průměrné základky a v první, druhé a třetí třídě vyberte 4 aspoň trochu zlobivé děti. Navštivte zvláštní školu a v první třídě náhodně vyberte 10 dětí. Zbytek doplňte romskými dětmi. No a nyní všechny tyto děti posaďte do jedné třídy a zkuste je něco učit. Myslím, že to dobře charakterizuje, co tady každý den zažíváme my. Někteří prvňáci neumí anglicky, takže mi nerozumí. Zatímco některé děti mají doučování a látce rozumí, jiné ji nepochopí, ani kdybych je doučoval celé odpoledne. Jsou tak mezi nimi ohromné rozdíly ve znalostech i ve věku. Takováto třída se prostě nedá učit tak, jak jsme zvyklí z našich škol. 

Já jsem opravdu rád za to, že třetí třída, kde učím angličtinu, je méně početná (40 žáků) a relativně poslušná. Díky tomu se snažím učit co nejvíce „po česku“. V poslední době se mi dokonce zdá, že začínám zaznamenávat drobné úspěchy. Když jsem v poslední hodině kontroloval domácí úkol, nemělo ho jenom 14 dětí (což je zlepšení). Těm čtrnácti jsem dal trest a druhý den ho mělo dvanáct z nich, což mě příjemně překvapilo (z těch dvou mi jeden přinesl ke kontrole sešit svého souseda, který psal stejný trest a zapomněl jsem mu ho odfajfkovat, za což si vysloužil další trest, který tentokrát dobrovolně napsal ještě ten den ve škole, protože za podvádění jsem mu hrozil trestem od ředitele.)

Pokud jste dočetli až sem, asi mi věříte, že výuka v indické škole je někdy opravdu velmi zajímavá. Přesto moje třeťáky učím rád. Suplování v ostatních třídách už mě baví méně, ale vždycky to nějak zvládnu. A když už jsem unavený, protože učím pátou hodinu v kuse, děti neposlouchají a z okolních tříd jde takový hluk, že není slyšet vlastního slova, v klidu si sednu za stůl, otevřu učebnici, najdu aktuální text a zařvu: „In India“, děti zařvou: „In India“, já: „many people“, děti: „many people“, já: „are farmers“, děti: „are farmers“... Někdy to prostě jinak než po indicku nejde.

Seriál o indické škole (díl první): Indický učitel? Dva dolary na den.

V Indii jsme vstoupili do posledního čtvrtletí školního roku, a tak se konečně hlásím se seriálem článků o naší škole. Budou celkem tři – v prvním se dozvíte něco více o našich učitelích, druhý bude o jejich učebních postupech a indických učebnicích a poslední o našich dětech a jejich přístupu ke studiu.  Na úvod bych rád upozornil, abyste to, o čem budu psát, nevztahovali na celou Indii. Píšu o malé vesnické škole pro chudé děti, jejichž rodiče jsou většinou negramotní. I když některé věci budou podobné, je zřejmé, že ve velkých městech budou školy s úrovní výrazně odlišnou.

(Poznámka pro snazší orientaci v textu: já učím ve škole Jivon Jyoty, kde je šest tříd (Nursery až čtvrtá třída), šest učitelů a ředitelem je otec Anthony. V druhé škole – Rangajan School – jsou téměř všechny třídy až do desítky, více učitelů a ředitelem je otec Joseph. Fotky obou škol jsou v galerii.)

Rád bych začal větou, kterou pronesl otec Joseph jednou při diskuzi během večeře: „Actually, in my school no one is qualified.“ Tím popisoval situaci, že žádný z jeho učitelů nemá dostatečnou kvalifikaci na to, aby mohl učit. V Indii platí, že učitel by měl mít alespoň bakalářské vzdělání a k tomu roční pedagogický kurz zakončený zkouškou. Takového učitele jsem tady ale zatím potkal jen jednoho. V praxi to pak vypadá tak, že většina našich učitelů má jen tzv. Higher Secondary (něco jako naše střední škola, ale jen na dva roky) a bakaláře má málokdo. Jsou ale i tací, kteří nemají ani Higher Secondary. Např. Joseph, o kterém jsem psal v posledním článku, je učitelem, přestože má jen základku.

Nevím, jak vyučují kvalifikovaní učitelé, ale u nás je to bohužel docela bída. Jednou jsem byl v hodině matiky v první třídě a děti se zrovna učily porovnávat čísla. Takový ten „zobáček“ větší/menší, určitě víte, o čem mluvím. Problém byl, že matikář je to učil přesně opačně. Nejdřív jsem mu tedy naznačil, že u nás to píšeme obráceně, na což jen pokynul hlavou a pokračoval ve výkladu. Pak jsem si ho vzal stranou a ukázal mu vzor v učebnici, ale ani to nepomohlo. Moje odhodlání zamezit tomu, aby se to děti naučily špatně, bylo ale velké, tak jsem mu to znova zmínil a nakonec to pochopil a řekl, že to zřejmě má být obráceně. Jiný učitel zase ve třetí třídě přečetl úlohu – Ram dal 1/5 svého majetku manželce a 2/5 dětem. Kolik majetku rozdal celkem? – naklonil se ke mně a zeptal se: „Tohle je na odčítání, ne?“. Další příhodu mi vyprávěla Janka. Zjistila, že děti mají v sešitech, že Saúdská Arábie leží v Severní Americe. Šla tedy za příslušným vyučujícím, který ji ale potvrdil, že je to správně. Následně se ve sborovně rozpoutala debata o tom, kde tato země leží. Polovina učitelského sboru tvrdila, že v Severní Americe, druhá polovina přiznala, že neví… (Saúdská Arábie leží v Asii). A takhle bych mohl pokračovat. 

Nechtěl bych ale, aby to vyznělo tak, že učitele kritizuju. Rozumím si s nimi, mám je docela rád a snažím se jen popsat realitu. Oni prostě učí tak, jak sami umí. Za svoji náročnou práci si vydělají zhruba dva dolary denně, což i na Indii není mnoho. Učitelé na státních školách mají zhruba šestkrát tolik a žijí si velice dobře. Ze všech stran ale slýchám, že úroveň na státních školách je velmi špatná a nemám moc důvod tomu nevěřit (proč by rodiče dobrovolně platili za soukromou školu, kdyby státní byla lepší a zdarma).

Druhým faktem je, že oni to nemají vůbec lehké. Většina našich učitelů učí šest někdy i sedm hodin denně (od pondělí do soboty). Jelikož jsou za den jen dvě přestávky, jakákoli příprava na hodinu nepřipadá v úvahu. Stejně tak opravování sešitů nebo domácích úkolů je problém – pokud se to nestihne v příslušné hodině, učitel prostě nemá kdy to dodělat (mluvím z vlastní zkušenosti – jednou jsem celý den suploval, a když šli všichni ve dvě hodiny domů, přede mnou se tyčilo 100 sešitů čekajících na opravení). V praxi pak často výuka vypadá tak, že učitel přijde do hodiny, udělá s žáky dvě cvičení z učebnice a hodina je u konce. Když je unavený, nechá je nazpaměť učit básničku (kterých je v učebnicích plno) nebo jen čte text a nechá děti opakovat.

Přestože někteří učitelé evidentně mají snahu něco děti naučit, jiní přistupují k výuce opravdu velmi laxně. Jeden vyučující je zřejmě alkoholik, což se projevuje tak, že občas do školy vůbec nepřijde. Ředitel je sice naštvaný, ale to je asi tak všechno. Přestože občas chybí i dvakrát do týdne, o své místo se evidentně bát nemusí.  Mě se jeho absence týká tak, že pak celý den supluji v jeho hodinách. O tom, proč mě suplování nebaví, jsem psal už dříve. Zde je to ještě umocněné tím, že se jedná o předměty, které nepatří mezi mé oblíbené. 

Nejvíc mě ale příslušný učitel rozčílil ve chvíli, když jsem zjistil, že během čtvrtletních testů na deset minut odešel ze třídy, ve které měl dozor a kde zrovna žáci psali můj test z angličtiny. Když jsem se ho zeptal, jestli se nebojí, že všechno opíšou, odpověděl mi, že to určitě ne. Přitom sám vím, že při testu stačí na chvíli otočit hlavu a děti už začnou opisovat.

Tolik tedy krátký úvod k našim učitelům. Jak jsem psal, nemají to lehké. Nejen, že učí celý den, ale většina z nich má ještě odpoledne spoustu doučování. Za to všechno dostávají mzdu, která jim příliš pohodlný život neposkytuje. A pokud se mladý ambiciózní učitel rozhodne získat potřebnou kvalifikaci a ucházet se o místo učitele ve státní škole, narazí na indický problém číslo jedna, jímž je korupce. Schází mu totiž 800 000 rupií (320 000 Kč) na úplatek, bez kterého místo nikdy nedostane (800 000 rupií je zhruba padesát jeho budoucích měsíčních platů).

Aby to ale nekončilo smutně, rozloučím se zážitkem ze čtvrtečního odpoledne. V polovině října se nám zde konečně začíná mírně ochlazovat. Přes den je sice ještě vedro, ale večer už je příjemně. Ve čtvrtek jsem přišel do studovny a dva malí kluci tam seděli ve svetru, protože jim byla zima. Vtipné na tom je, že v té studovně bylo 27°C.

Jíme všechno

Tento příspěvek začínám psát už ve čtvrtek, protože jsem se právě vrátil s mnoha novými zážitky z mé první indické dovolené. Jak jsem zmínil před týdnem, hinduisté oslavují Durga Pudžu a prakticky všichni obyvatelé našeho areálu Don Bosco se sebrali a odjeli na čtyřdenní prázdniny domů. A protože mně se po téměř třech měsících strávených v našem placatém Asámu začalo stýskat po horách, vyrazil jsem do těch nejbližších, které jsou v sousedním Nagalandu. V neděli jsem tedy sbalil krosnu, vyhnal šváby z pohor a vydal se na cestu. (doporučuji se nejdříve podívat na fotky v galerii)

O tom, jak obtížně se moje cesta "rodila", si můžete přečíst níže. První nocleh mě čekal v Dimapuru, na „centrále“ zdejších salesiánů. Přiznám se, že jsem byl nakonec rád, že jsem poprvé autobusem nejel sám. Nejen že nás během dvouhodinové cesty třikrát kontrolovala policie, ale od svého průvodce jsem se dozvěděl například i to, že autobus má sice stanovený čas odjezdu, ale ve skutečnosti odjede teprve tehdy, když je plný, což může být někdy podstatně později.

V pondělí ráno se pak můj dočasný průvodce vydal zpět do Golaghatu a já jsem potkal první dva členy našeho týmu – Josepha (45), učitele v salesiánské škole a jeho syna Jacoba (23), který je ve dvanácté třídě. Když jsem se o Josephovi dozvěděl, že je šéfem skautů v Dimapuru, zajásal jsem, protože jsem doufal, že se od něj naučím spoustu nového. Společně jsme nasedli do jeho auta a vyrazili do Kohimy, kde jsme měli potkat posledního člena týmu. Tím byl Michael, čtyřiašedesátiletý šéf skautů v celém Nagalandu.

Přestože jsem zatím navštívil pouze Asám a Nagaland, můžu tvrdit, že druhý jmenovaný stát se od zbytku Indie v mnohém odlišuje. Zatímco někde obtížně hledáte Inda mluvícího anglicky, v Nagalandu mluví anglicky všichni. Zatímco ve většině států se ženy zahalují a nosí převážně sárí, v Nagalandu jsem potkával ženy tílku a krátkých trenkách. Přiznám se, že na tradiční indické oděvy už jsem si natolik zvykl, že jsem tím byl docela šokován. Teprve v Nagalandu jsem si tak vzpomněl na slova mých přátel, že Indie je každých 200 kilometrů jiná

.

Když nás Michael vítal ve svém domě, uvědomil jsem si ale další věc, o které mě poučili salesiáni – Naga (obyvatelé Nagalandu) jsou pověstní tím, že snědí všechno, co se hýbe. Ostatně Jacob mi později po sklenici silného piva řekl: „We Nagas eat everything. We eat every meat. We eat snakes, rats, birds, everything. Only one exception. We don’t eat human meat. We are not canibals.“ (My Naga jíme všechno. Jíme jakékoli maso – hady, krysy, ptáky, prostě všechno. Pouze s jednou výjimkou. Nejíme lidské maso. Nejsme kanibalové.) A tak se stalo, že jsem dostal oběd, který prostě smrděl. Jelikož jsem ale měl hlad, všichni ostatní to s chutí jedli a přidávali si a k tomu jsem nechtěl urazit šéfa skautů tím, že si nedám jídlo, které mi připravil, zacpal jsem si nos a pustil se do toho. Nakonec jsem většinu snědl a u zbytku jsem se vymluvil na pálivost.

Horší ale bylo, že jsem pomalu začínal mít pochybnosti o schopnostech a znalostech svých průvodců. Jednak jsem začínal být nervózní, protože jsem neměl spacák a nevěděl jsem, jestli budeme spát na nějaké chatě nebo venku (poslední informace, kterou jsem totiž dostal, byla, že to bude jen jednodenní trek). A hlavně mi nikdo nedokázal říct, kolik může být nahoře stupňů. Všichni říkali, že tam bude velká zima, jenže pro Indy je velká zima už 18°C. Taky jsem zjistil, že Joseph v Dzukou Valley nikdy nebyl. Všechno vyvrcholilo v momentě, kdy jsme se zvedli, že vyrazíme a v tom se Michael zarazil a zeptal se Josepha: „Jídlo – máš nějaký?“ A Joseph nato: „Vůbec nic.“ Měl jsem sice zásobu sušenek a sojových suků (poctivě dovezených a vyšetřených z Čech, jakožto tradičního outdoorového pokrmu), ale pochopil jsem, že na tyto průvodce se spoléhat raději nebudu a nechal jsem si tedy podrobně vysvětlit, co nás čeká. V plánu tedy bylo dojít na jistou horskou chatu, kde si necháme uvařit rýži a k tomu si připravíme vlastní zeleninu, kterou koupíme cestou ve městě. Dále jsem usoudil, že by nahoře nemělo být v noci méně než 10°C, což bych zvládl i při noclehu venku se třemi dekami, které jsem si raději vzal z Dimapuru (samozřejmě jsem je tam zapomněl dnes vrátit, takže je mám teď v pokoji v Golaghatu…).

No a pak jsme vyrazili. Čekal nás ještě kus autem, který jsme si ale patřičně užili. Silnice byla místy zavalená sesuvy půdy, jinde zase vozovka sama klesla. Poslední úsek byl tak špatný, že by mě vůbec nenapadlo se na takovou cestu autem vydat. Jednalo se o strmé stoupání na kamenité cestě. Josephovo vozítko už takovou zátěž odmítalo a často jsme museli tlačit. Teprve, když jsem namítl, že motor, který byl umístěn pod sedadlem spolujezdce, mě začíná nesnesitelně pálit do zadku, Josephovi svitlo. „Voda! V chladiči není voda! Tak proto to nejelo!“, zvolal. Jelikož zrovna pršelo, Jacob nachytal z jednoho potůčku trochu dešťové vody a za chvíli jsme jeli dál.

Po chvíli jsme tedy dorazili k místu, odkud už jsme opravdu museli po svých. Musím říct, že v prvním stoupání jsem obdivoval Michaela, který přes svůj věk na tom byl fyzicky opravdu velmi dobře. Kolem třetí hodiny jsme se dostali do sedla a otevřel se nám pohled na Dzukou Valley. Popisovat krajinu slovy nemá smysl, podívejte se na fotky. Trochu mi to připomínalo skotské kopečky, akorát o dva tisíce metrů výš.

V šest hodin už byla naprostá tma a na cestu nám svítil měsíc. Moje lenost vyndat si čelovku se mi málem vymstila. Když jsem přehlídl díru na cestě, byl jsem rád, že jsem skončil jen s odřenou holení. V půl sedmé jsme byli na chatě, kde nás čekalo první překvapení. Nikdo tam nebyl. Všechno bylo zamčené a otevřená byla jen jedna prázdná místnost pro přespání. Michaela to poněkud zarazilo, ale ne nadlouho. U ohniště někdo nechal pytlík s rýží, já jsem poskytl ešus, mačetou se naštípalo dříví a začali jsme vařit. Věděl jsem, že Indové nelitují času stráveného přípravou jídla, ale že nám bude vaření trvat dvě a půl hodiny, mě poněkud vyvedlo z míry. Moje komentáře, že my do hor bereme takové jídlo, které nabízí kompromis mezi minimální hmotností, maximální energetickou hodnotou a akceptovatelnou chutí přišly příliš pozdě. Indové znají pouze jedno kritérium – chuť.

V noci se ukázalo, že jediný, kdo má s sebou spacák je Michael a pro změnu jediný, kdo měl karimatku, jsem byl já. Jelikož ale nebylo méně než 10°C, zabalen do třech dek jsem se spokojeně prospal až do rána.

Druhý den jsme se bez batohů vydali na průzkum Dzukou Valley. Jak jste asi poznali z mého dosavadního vyprávění, první den byl poněkud rozpačitý – přístup indických skautů a českého outdooristy byl opravdu hodně odlišný (věděl jsem, že Indové běžně vyhazují odpadky z okna auta, ale u skautů mě to poněkud překvapilo). Druhý den už ale obě strany věděly, co mohou od té druhé čekat a nakonec jsme si velice dobře porozuměli. Od Michaela jsem se tak dozvěděl například to, že má třináct dětí (poslední měl v šedesáti a je to moc milá čtyřletá holčička). To se mi opravdu líbilo, a tak jsem mu odpustil to, že jsme se ztratili a museli jsme jít dvakrát zbytečně asi sto metrů potokem. Jelikož Indové šli celou cestu v botách, ve kterých se chodí v Praze na diskotéku, měli je od prvního dne permanentně promočené, a tudíž se do vody nezuli. Já jsem chtěl svoje goretexové pohory uchovat suché, takže jsem šel bos. Jelikož jsem si ale o ostrý kámen rozsekl kůži na patě, neukázalo se to jako dobré řešení. Zpátky už jsem tedy šel v botách, takže jsem měl nakonec nejen zraněnou patu, ale i mokré boty (sušil jsem je pak dva dny).

Když jsme dorazili zpátky na chatu, Jacob vyryl svoje jméno na stěnu (Michael mu pomohl najít volné místo, zřejmě další indický zvyk), nahodili jsme batohy a vydali se zpět. Třetí noc byla plánována v Michaelově domě. Těšil jsem se, že budu konečně spát pod jednou střechou s domorodci a dozvím se něco nového o kultuře Naga. Bohužel se ukázalo, že Michael má bratra – úspěšného podnikatele – a dohodl mi nocleh v jeho domě. Noc jsem nakonec strávil v luxusním pokoji s úžasnou vyhlídkou na celé město. 

Ráno jsme si ještě prošli Kohimu, navštívili rodinu, která se živí výrobou rýžového piva – oblíbené místní speciality a taky Josephovu sedmadevadesátiletou tetu. A pak už nastal čas se s Michaelem rozloučit a vydat se na cestu zpět. Jelikož se o mě celou dobu pěkně staral a i za krátký čas jsme se spřátelili, chtěl jsem mu něco věnovat. Nic jsem sebou ale neměl a jediné co mě napadlo, byla lahev kvalitního alkoholu. Od Josepha jsem se ale dozvěděl, že s ním měl v minulosti problémy. Jelikož nebyl čas něco vymýšlet ani shánět, řekl jsem mu, že pak mu můžu dát už jedině peníze (měl s péčí o mě spojené jisté náklady) a Joseph s tím souhlasil. Nakonec jsem se rozhodl, že mu zkusím dát tisíc rupií (400 Kč – vám se to asi zdá málo, ale například pro Josepha by to byla asi třetina jeho měsíčního platu) a pokud to nepřijme, věnuju mu na památku svoji čelovku. Dopadlo to, jak jsem čekal – peníze nepřijal, ale z čelovky měl ohromnou radost. V naší části Indie totiž čelovky vůbec neznají a kdekoli se s ní ukážu, všichni ji obdivují. Kvůli výpadkům proudu tady totiž každý Ind má svoji baterku, ale čelovka by se jim samozřejmě hodila mnohem víc. Na jednu stranu jsem tedy byl moc rád, že si nevzal peníze, protože jsem se přesvědčil o tom, jaký je to dobrý člověk, na druhou stranu se přiznám, že mi ta čelovka docela schází. Hodně jsem ji tu totiž používal. Například pod moskytiéru teď musím lézt večer po tmě.

Kolem poledne jsme se tedy z Kohimy vydali zpět do Dimapuru. Plán byl, že pojedu zpátky busem, ale přijeli jsme pozdě. Protože v provinciálním domě (salesiánská centrála) pro mě neměli pokoj, ubytoval mě Joseph u sebe doma. Když jeho žena začala vařit večeři, šel z kuchyně tak neskutečný zápach, že se mi dělalo na zvracení, a tak jsem byl rád, že mě vzal Jacob na návštěvu za kamarády. Ti byli celí šťastní, že se dozvěděli něco nového o exotické zemi kdesi daleko. Bylo to šest studentů – vysokoškoláků, nikdo z nich ale neměl počítač ani internet, takže jejich přístup k informacím byl poněkud limitovaný. Večer jsme se vydali na vycházku po okolí. Když jsme šli kolem hinduistického pohřebiště, vyprávěl mi Jacob nejstrašidelnější vzpomínku z jeho dětství. V sousedství prý zemřel jeden voják, hinduista. Hinduisté pálí těla zemřelých na hranici, a protože tento pohřeb byl velká událost, šli se na něj podívat i kluci. Sledovali, jak tělo hoří, když v tom mu najednou explodovala hlava (slyšel jsem o tom dříve, správně měli nebožtíkovi rozbít kamenem lebku, protože jinak se začne vařit mozek a hlava může explodovat). Kluky to evidentně docela poznamenalo, protože i mnoho let poté bylo vidět, že si to pamatují, jako by to bylo včera.

Druhý den mě pak kluci pozvali na indickou zabijačku. S Josephem jsme si dali nějaké vařené vepřové vnitřnosti a silné indické pivo a potom mě odvezl na autobus (alkohol za volantem je v Indii bohužel velký problém, ale Josephovi bych to asi nevysvětlil). Na nádraží mi ještě sdělil, že odpoledne pojede rybařit. Zeptal jsem se tedy, jestli budou chytat na udici nebo do sítě. Jeho odpověď zněla: „We use small bombs. You throw them into water and fish will come out.“ (Používáme bomby. Hodíš ji do vody a ryby samy vyplavou.). Na černém trhu prý není problém je sehnat.

A tak jsem se rozloučil s kulturou kmene Naga a vydal se zpět do Golaghatu. Můžu říci, že žít několik dní v jiné kultuře je zážitek, který stojí za to, a na některé okamžiky si zřejmě budu pamatovat ještě hodně dlouho. Zadarmo to ale rozhodně nebylo. Když si vzpomenu na smrad v kuchyni, dělá se mi ještě teď špatně. Přestože jsem zdaleka nejedl všechno, co mi moji hostitelé připravili, přivezl jsem si bolesti žaludku a druhý den po návratu jím stále jen rýži a banány, jsem celý zesláblý a poprvé jsem kvůli tomu vynechal školu (v pátek jsem tam byl a ve třídě mi chybělo 22 dětí, takže se stejně učit nedalo). Rozhodne-li se člověk žít s jinou kulturou, musí počítat s tím, že na svých hostitelích bude plně závislý. Nejen, co se týká jídla, ale životních podmínek obecně a věřte mi, že mohou být opravdu výrazně odlišné od toho, na co jsme zvyklí z domova.

Přestože mi tedy momentálně moc dobře není, nelituji, že jsem se na svoji první krátkou dovolenou vydal. Odnáším si zážitky, které bych jako běžný turista nikdy nezískal.

Dodatek:

Detailů o tom, jak jsem svoji cestu dohadoval, jsem vás chtěl původně ušetřit. Jelikož to ale pěkně ilustruje, jak je občas náročné v Indii něco dohodnout, můžete si níže přečíst, jak to probíhalo.

Dva týdny před odjezdem:
Začínám od místních zjišťovat, jestli je pro mě bezpečné jet sám do Nagalandu. Většinou říkají, že ano. Jdu tedy za naším otcem Rajeshem, jestli mě pustí. Ten za mě nechce mít zodpovědnost (když se dozvídá, že chci do hor), tak mě odkazuje na otce Joseho (druhý nejvýše postavený salesián v provincii), abych si to dohodl s ním.

Deset dní před odjezdem:
Dovolal jsem se otci Josemu. Jelikož se známe z Prahy, nadšeně říká, co všechno pro mě zařídí. Že budu bydlet v Kohimě (hlavní město Nagalandu) u salesiánů a zajistí mi průvodce do Dzukou Valley, které jsem chtěl navštívit.

Dva dny před odjezdem ráno:
Volám opět otci Josemu. Je zaražený, evidentně zatím nic nezařídil. Říká, že budu tři dny v Kohimě a zkusí zajistit jednodenní výlet do Dzukou Valley.

Dva dny před odjezdem večer:
Volám opět otci Josemu. Říká, že mám v neděli přijet za ním busem do Dimapuru (je to po cestě do Kohimy), tam přespím do pondělí a pak uvidíme, co dál. Ptám se na Dzukou Valley kvůli vybavení, říká, že to zkusí zařídit.

Hodina před odjezdem:
Otec Jose volá našemu Rajeshovi, aby mě neposílal samotného busem, že to pro mě není bezpečné. Jelikož se zrovna oslavuje posvícení, otec Rajesh mi říká, že mám počkat až skončí program a pak uvidíme. 

Dvě hodiny po plánovaném odjezdu:
Začínám se loučit se svojí dovolenou a uvažuju, co budu dělat čtyři dny v prázdném areálu, když v tom za mnou přijde otec Rajesh s tím, že se mám hned sebrat a vyrazit na bus spolu s jedním Indem, kterého mi sehnal jako doprovod.